Files
kindle_OCR/scanned_pages/page_054_translated.txt
2025-09-25 08:08:25 +02:00

83 lines
7.5 KiB
Plaintext
Raw Blame History

This file contains ambiguous Unicode characters

This file contains Unicode characters that might be confused with other characters. If you think that this is intentional, you can safely ignore this warning. Use the Escape button to reveal them.

=== ORIGINAL TEXT ===
Kindle Library
THE GIFT OF NOT BELONGING: HOW OUTSIDERS THRIVE INA WORLD OF JOINERS = Q
affront or even a betrayal.
Ls preferred conversational partners are those who respond to his attempts to dispatch with small talk in kind and join his immediate dive into deeper topics. But to the otrovert, even deep conversation does not have to be a prelude to a deep relationship. It can be enjoyed for what it is: a genuine exchange of opinions and points of view.
Communal people have been conditioned to believe that small talk is a prerequisite for a polite social encounter; it is only otroverts who understand that it is possible to be friendly without engaging in superficial exchanges. A colleague of mine recalls how it took her mother, a first-generation immigrant and otrovert, upwards of a decade living in America to get used to the absurd (in her view) exchange of pleasantries when interacting with store clerks and other strangers. “Why is she asking me how Im doing today? She doesnt even know me,” she would grumble about the friendly cashier at the grocery store the moment she was out of earshot.
Beyond small talk, the otrovert finds absurdity in any social ritual to which the group has arbitrarily assigned a sense of shared importance (generally speaking, Albert Camuss notion of life itself as absurd is very compatible with otrovert perception). For example, settings in which people tend to take on an air of artificial seriousness or self-importance—like the opera or an avant-garde art show—are cringeworthy to the otrovert. They cannot partake in rituals or ceremonies where there is a silent agreement among group members that this is a solemn moment and everyone is expected to play their role. That these rituals are important simply because the group has deemed them so does not compute for the otrovert.
There is a nice story in Judaism about a village fool who is so
overwhelmed by the services on Yom Kippur that he puts two fingers in his
Leaming reading speed
mouth and whistles loudly just as the rabbi is about to blow the shofar. The congregation is horrified and starts scolding the embarrassed man. But the rabbi says, “No, let him be. He whistled because that is how he can express his religious fervor. In fact, by his earnest act, he has opened the gate to heaven, so we do not need to blow the shofar this year.” The otrovert understands that rituals have no inherent meaning beyond that with which we collectively imbue them, and that by assuming that there is a particular “right” way to act out that meaning, we sometimes diminish it. Otroverts are very close to their beliefs and feelings but prefer to express them on their own time and in their
own way.
HUMOR AND CHARISMA
To manage their intolerance for what they consider “unimportant seriousness,” the otrovert will often become silly and jocular. In some cases, this can derail serious conversations or be seen as a sign of disrespect for solemn moments; in others, it can provide a fresh breath of levity and catharsis exactly when it is needed most. Being a perpetual observer rather than a true participant lends the otrovert a particularly strong radar for spotting the absurd in everyday life, which can be great fodder for humor. Though otroverts can be as entertaining as stand-up comics, focusing on the absurdity in the mundane and getting big laughs from people who will nonetheless continue to behave the same as always, they never “punch down.” They might poke fun at established norms or power structures but prefer self-deprecating humor and ridiculing themselves to make a point.
This is how they deploy humor with both empathy and charm.
Page 111 of 226 + 5296
Ra us
oO
=== TRANSLATED TEXT ===
KINDLE KNIHOVNA
DAR NEPATŘIT: JAK SE ODPOVĚDĚNÍ PROSPÍVAJÍ VE SVĚTĚ PŘIPOJENÝCH = Q
urážka nebo dokonce zrada.
L. preferuje konverzační partnery, kteří reagují na jeho pokusy o zbavení se malicherného hovoru a připojí se k jeho
okamžitému ponoření do hlubších témat. Ale pro otroverta nemusí být ani hluboký rozhovor předzvěstí hlubokého vztahu.
Může být užíván pro to, čím je: upřímnou výměnou názorů a pohledů.
Komunitní lidé byli podmíněni věřit, že malý hovor je předpokladem pro slušné společenské setkání; pouze otroverti
chápou, že je možné být přátelský, aniž by se zapojovali do povrchních výměn. Moje kolegyně si vzpomíná, jak její matce,
první generaci imigrantky a otrovertce, trvalo více než deset let žití v Americe, než si zvykla na absurdní (podle
jejího názoru) výměnu zdvořilostí při interakci s prodavači a jinými cizími lidmi. „Proč se mě ptá, jak se dnes mám?
Vždyť mě ani nezná,“ brblala by o přátelské pokladní v obchodě s potravinami, jakmile byla mimo doslech.
Kromě malého hovoru nachází otrovert absurdnost v jakémkoli společenském rituálu, kterému skupina svévolně přiřadila
pocit sdílené důležitosti (obecně řečeno, pojetí Alberta Camuse o životě jako absurdním je velmi kompatibilní s vnímáním
otrovertů). Například prostředí, ve kterých lidé mají tendenci přijímat umělou vážnost nebo sebedůležitost—jako je opera
nebo avantgardní výstava umění—jsou pro otroverta trapné. Nemohou se účastnit rituálů nebo ceremonií, kde existuje tichá
dohoda mezi členy skupiny, že toto je vážný okamžik a každý se očekává, že se ujme své role. To, že jsou tyto rituály
důležité jednoduše proto, že je skupina takto považuje, pro otroverta nedává smysl.
Existuje hezký příběh v judaismu o vesnickém bláznovi, který je tak
přemožen službami na Jom Kipur, že si dá dvě prsty do úst
a nahlas zapíská právě ve chvíli, kdy rabín chystá zahájit zvonění šofaru. Shromáždění je zděšeno a začíná napomínat
zahanbeného muže. Ale rabín říká: „Ne, nechte ho být. Zapískal, protože tak může vyjádřit svou náboženskou horlivost. Ve
skutečnosti svým upřímným činem otevřel bránu do nebe, takže letos nemusíme zvonit šofarem.“ Otrovert chápe, že rituály
nemají žádný inherentní význam kromě toho, čím je kolektivně naplníme, a že tím, že předpokládáme, že existuje určitý
„správný“ způsob, jak tento význam vyjádřit, ho někdy zmenšujeme. Otroverti jsou velmi blízko svým vírám a pocitům, ale
dávají přednost tomu, aby je vyjadřovali ve svém vlastním čase a svým vlastním způsobem.
HUMOR A CHARISMA
ABY ZVLÁDLI SVOU INTOLERANCI K TOMU, CO POVAŽUJÍ ZA „NEZÁVAŽNOU SERIÓZNOST“, OTROVERTI ČASTO ZVOLÍ SILNÝ A VESNÝ
PŘÍSTUP. V NĚKTERÝCH PŘÍPADECH TO MŮŽE ZKRESLIT SERIÓZNÍ ROZHOVORY NEBO BÝT VYKLÁDÁNO JAKO PROJEV NEÚCTY K SOLEMNÝM
OKAMŽIKŮM; V JINÝCH PŘÍPADECH TO MŮŽE POSKYTNOUT ČERSTVÝ VÁNEK LEHKOSTI A KATARZE PRÁVĚ VE CHVÍLÍ, KDY JE TO
NEJDŮLEŽITĚJŠÍ. Být věčným pozorovatelem spíše než pravým účastníkem dává otrovertovi zvlášť silný radar na odhalování
absurdity v každodenním životě, což může být skvělou potravou pro humor. Ačkoli otroverti mohou být stejně zábavní jako
komici na pódiu, zaměřují se na absurdity v běžném životě a získávají velké smíchy od lidí, kteří se přesto budou chovat
stejně jako vždy, nikdy „neútočí na slabší“. Mohou si utahovat z ustálených norem nebo mocenských struktur, ale dávají
přednost sebekritickému humoru a posmívání se sami sobě, aby podtrhli svůj názor.
Takto nasazují humor s empatií a šarmem.