85 lines
8.4 KiB
Plaintext
85 lines
8.4 KiB
Plaintext
=== ORIGINAL TEXT ===
|
||
Kindle Library
|
||
|
||
THE GIFT OF NOT BELONGING: HOW OUTSIDERS THRIVE INA WORLD OF JOINERS = Q
|
||
|
||
what constitutes appropriate behavior, consider the amount of information we would need to process in order to arrive at the expected result: giving the thirsty individual a glass of water.
|
||
|
||
These organizing principles can be either universal, or local.
|
||
|
||
Universal organizing principles are shared among all humans regardless of group membership or culture. We exercise restraint of impulses, we speak at a particular volume, we use recognizable facial expressions, and so forth. Those universal cues apply to everyone equally, and the assumption that everyone will abide by them provides us with a certain level of predictability even in situations that are very different from those we are accustomed to; it’s how we can be relatively certain that we will not get water thrown in our face by a person who is unfamiliar to us. Social acceptance is conditioned on adherence to universal organizing rules; hence, children are expected to acquire the basics relatively quickly so as to not be shunned by their cohort.
|
||
|
||
Local organizing principles are the particular customs shared among discrete groups of people. Whether a group coheres around nationality, vocation, social class, race, religion, hobbies, politics, or any other shared identity, that group is governed by specific unwritten or even written rules. However, membership in these groups is quite fluid; the same individual often moves in and out of various circles and, in doing so, modifies their behavior according to the prevailing local principles (what a sociologist might refer to as “code switching”). When joining a new group, we need to learn these local principles quickly, even as the universal ones remain generally the same regardless of where we find ourselves.
|
||
|
||
Without organizing principles, each of us would face a deluge of choices in each and every social interaction. We would have to invest an inordinate amount of emotional energy to imagine what others think about our
|
||
|
||
behavior and about us to “make sure” that we are socially okay. All our
|
||
|
||
Leaming reading speed
|
||
|
||
decisions and interactions would be enveloped in paralyzing doubt.
|
||
|
||
The otrovert is generally aware of universal organizing principles but often struggles to comprehend local ones, which can present challenges, the major one being that irrespective of how familiar or routine a situation is— say, walking to work in the morning, going to the neighborhood market, and even walking leisurely on the promenade or in the park—the presence of a group, even a familiar group, renders its rules unfamiliar to the otrovert. It gets even worse for otroverts when there is also a need for coordination, such as waiting in line, entering and leaving a busy department store, or weaving one’s way through the crowds. I sometimes think of it like performing with a dance troupe without knowing the choreography—a situation in which one can only look anxiously at the other members and try to mimic their movements.
|
||
|
||
These organizing principles allow most people to practice “normal” behavior without apparent difficulties. But what does “normal” mean? Surprisingly, there is no consensus regarding what it takes to be considered normal, which is problematic for anyone who thinks differently. There is no clear psychiatric definition of “normal,” which leaves it up to the collective to decide what and who is “abnormal.”
|
||
|
||
The best definition of “normal” that I’ve encountered is being predictable to others. For the social contract to succeed, every member of the collective needs to meet a “threshold trust” with all the rest. And we assess trust by degrees of predictability. Predictability is generally benevolent and helpful; it is meant to ease social integration and manage the tension that can arise ina group of mingling strangers. Even though others cannot read our thoughts or foresee our intentions, we do our best to reassure them of our good intentions by behaving in a way they expect.
|
||
|
||
That is true for most interpersonal engagement in everyday life. The
|
||
|
||
Page 91 of 226 + 4396
|
||
|
||
Ra us
|
||
|
||
oO
|
||
|
||
=== TRANSLATED TEXT ===
|
||
KINDLE KNIHOVNA
|
||
|
||
DAR NEPATŘENÍ: JAK SE CIZINCI PROSPÍVAJÍ VE SVĚTĚ PŘIPOJENÝCH = Q
|
||
|
||
Co tvoří vhodné chování, zvažte množství informací, které bychom museli zpracovat, abychom dospěli k očekávanému
|
||
výsledku: dát žíznivému jedinci sklenici vody.
|
||
|
||
Tyto organizační principy mohou být buď univerzální, nebo místní.
|
||
|
||
Univerzální organizační principy jsou sdíleny mezi všemi lidmi bez ohledu na členství ve skupině nebo kulturu. Cvičíme
|
||
se v ovládání impulsů, mluvíme určitou hlasitostí, používáme rozpoznatelné výrazy obličeje a tak dále. Tyto univerzální
|
||
signály platí pro všechny stejně a předpoklad, že je každý dodržuje, nám poskytuje určitou úroveň předvídatelnosti i v
|
||
situacích, které jsou velmi odlišné od těch, na které jsme zvyklí; tak víme, že se relativně jistě nedočkáme, že nám
|
||
někdo, kdo nám není známý, hodí vodu do obličeje. Sociální přijetí je podmíněno dodržováním univerzálních organizačních
|
||
pravidel; proto se očekává, že děti si základy osvojí relativně rychle, aby nebyly odmítány svým vrstevníkům.
|
||
|
||
Místní organizační principy jsou konkrétní zvyky sdílené mezi jednotlivými skupinami lidí. Ať už se skupina soustředí
|
||
kolem národnosti, povolání, sociální třídy, rasy, náboženství, koníčků, politiky nebo jakékoli jiné sdílené identity,
|
||
tato skupina je řízena specifickými nepsanými nebo dokonce psanými pravidly. Členství v těchto skupinách je však poměrně
|
||
fluidní; stejný jedinec často přechází mezi různými kruhy a přitom mění své chování podle převládajících místních
|
||
principů (což by sociolog mohl nazvat „přepínáním kódů“). Při vstupu do nové skupiny se musíme tyto místní principy
|
||
rychle naučit, i když univerzální zůstávají obecně stejné bez ohledu na to, kde se nacházíme.
|
||
|
||
Bez organizačních principů by každý z nás čelil záplavě voleb v každé sociální interakci. Museli bychom investovat
|
||
nepřiměřené množství emocionální energie, abychom si představili, co si ostatní myslí o našem chování a o nás, abychom
|
||
„se ujistili“, že jsme sociálně v pořádku. Všechna naše rozhodnutí a interakce by byla obklopena paralyzujícími
|
||
pochybnostmi.
|
||
|
||
Otrovert si obecně uvědomuje univerzální organizační principy, ale často má potíže s pochopením těch místních, což může
|
||
představovat výzvy, přičemž hlavní z nich je, že bez ohledu na to, jak známá nebo rutinní situace je – například chůze
|
||
do práce ráno, návštěva místního trhu nebo dokonce pohodová procházka po promenádě nebo v parku – přítomnost skupiny, i
|
||
známé skupiny, činí její pravidla neznámými pro otroverta. Pro otroverty je to ještě horší, když je také potřeba
|
||
koordinace, jako například čekání ve frontě, vstup a výstup z rušného obchodního domu nebo proplétání se davem. Někdy si
|
||
to představuji jako vystoupení s taneční skupinou, aniž bych znal choreografii – situaci, v níž se člověk může jen
|
||
nervózně dívat na ostatní členy a snažit se napodobit jejich pohyby.
|
||
|
||
Tyto organizační principy umožňují většině lidí praktikovat „normální“ chování bez zjevných obtíží. Ale co znamená
|
||
„normální“? Překvapivě neexistuje shoda ohledně toho, co je potřeba k tomu, aby byl někdo považován za normální, což je
|
||
problematické pro každého, kdo myslí jinak. Neexistuje jasná psychiatrická definice „normálního“, což ponechává na
|
||
kolektivu rozhodnout, co a kdo je „abnormální“.
|
||
|
||
NEJLEPŠÍ DEFINICE „NORMALITY“, KTEROU JSEM POTKAL, JE BÝT PREDIKTIVNÍ PRO OSTATNÍ. Aby sociální kontrakt uspěl, každý
|
||
člen kolektivu musí splnit „prahovou důvěru“ vůči ostatním. A důvěru posuzujeme podle stupňů prediktability.
|
||
Prediktabilita je obecně benevolentní a užitečná; má za cíl usnadnit sociální integraci a řídit napětí, které může
|
||
vzniknout ve skupině mísících se cizinců. I když ostatní nemohou číst naše myšlenky nebo předvídat naše úmysly, snažíme
|
||
se je ujistit o našich dobrých úmyslech tím, že se chováme způsobem, který očekávají.
|
||
|
||
To platí pro většinu mezilidských interakcí v každodenním životě.
|