kindle_OCR/scanned_pages/page_033_translated.txt

=== ORIGINAL TEXT ===
Kindle Library

THE GIFT OF NOT BELONGING: HOW OUTSIDERS THRIVE INA WORLD OF JOINERS = Q

or move our shopping cart to the side of the aisle so another shopper can get by despite our general inattention to every person passing in front of our eyes: a normal response when we are among a crowd.

The Bluetooth phenomenon also mitigates feelings of aloneness, overriding the binary notions of “separate” and “together.” It tells us when. others around us are excited, or nervous, or fearful; it helps us read the vibes. (A notable exception to this rule is groups of teenagers, whose sense of alienation from people older than them causes disinterest and even hostility; as a result, they can’t pick up a signal from the adults around them, and vice versa.)

Otroverts, of course, are unable to forge this kind of passive connection with the surrounding collective. The Bluetooth phenomenon is what allows communal people to access the minds of other people without much effort. The notion of feeling alone, as opposed to being alone, is dependent not on the presence of other humans but on our ability to access them (this is why you consider yourself alone when your neighbor is on the other side of a wall —there is no easy access). But otroverts are not wired for group affinity in the same way. That the otrovert lacks access to the Bluetooth signal makes proximity to a collective of strangers an overwhelmingly lonely experience. And the larger the group, the lonelier they feel.

Without direct access to the “cacophony of minds” that communal people are able to tap into, otroverts are compelled to compensate by paying attention to every person in sight, regardless how impersonal, fleeting, or anonymous the encounter is. Fortunately for otroverts, that granular level of attention to each individual around them is a great asset in one-on-one encounters. This is where the “bespoke” empathy they embody comes from.

When I was a child, I thought that everyone could “read other people's

Leaming reading speed

minds” in the way I did. I would walk to school, making mental notes about everyone I encountered—my understanding of their lives, moods, and situations, all of which I filed away in the archives of my brain. I didn’t do it out of interest or fascination with any particular individual—it was simply my instinctive reaction to encountering another person. I gained nothing from it and am not even sure that most of what I conjured up was true, as there was obviously no way to verify my assumptions. But it was not voluntary; I could not turn it off.

Eventually, I discovered that while “reading” random people on the street is burdensome and futile, it was also what allowed me to forge meaningful connections in one-on-one encounters with people, no matter how brief. My teenage volunteer job at the hospital, which I mentioned in chapter 4, marked the first time I realized this. It was the first chance I had to communicate with adults on a deeper level. Some patients would strike up a conversation with me, and they were so happy to have someone to talk to that I would often return to them to continue the conversation after I had finished dispensing the candies and papers and toiletries. They told me I helped them feel less lonely, which not only made me feel wonderful but let me understand, for the first time, the power of looking at the world through someone else’s eyes, of refraining from judgment, and operating from a place of pure empathy.

This was the beginning of my lifelong love affair with medicine. I was a freshman in high school with “volunteer” embroidered on my coat and no idea what illnesses the patients had or what treatment they were getting, but I felt like I was a doctor because I was helping people feel better, even if only for a few moments. That idea of what it means to be a physician has not changed throughout my years of “real” work as a doctor, helping people walk out of my office feeling better than they had when they walked in to see me.

Page 61 of 226 + 2996

Ra us

oO

=== TRANSLATED TEXT ===
KINDLE KNIHOVNA

DAR NEPATŘENÍ: JAK SE VYLOUČENÍ PROSPÍVAJÍ VE SVĚTĚ PŘIPOJENÝCH = Q

nebo posunout náš nákupní vozík na stranu uličky, aby mohl projít jiný nakupující, přestože obecně nevěnujeme pozornost
každé osobě, která prochází před našima očima: normální reakce, když jsme mezi davem.

Fenomen Bluetooth také zmírňuje pocity osamělosti, překonává binární představy o „oddělenosti“ a „společnosti“. Říká
nám, kdy jsou ostatní kolem nás nadšení, nervózní nebo vystrašení; pomáhá nám číst atmosféru. (Pozoruhodnou výjimkou z
tohoto pravidla jsou skupiny teenagerů, jejichž pocit odcizení od starších lidí způsobuje nezájem a dokonce
nepřátelství; v důsledku toho nedokážou zachytit signál od dospělých kolem sebe, a naopak.)

Otroverti, samozřejmě, nejsou schopni navázat tento druh pasivního spojení s okolním kolektivem. Fenomen Bluetooth je
to, co umožňuje komunitním lidem přistupovat k myslím ostatních lidí bez většího úsilí. Pojem cítit se osaměle, na
rozdíl od být osamělý, závisí nikoli na přítomnosti jiných lidí, ale na naší schopnosti k nim přistupovat (to je důvod,
proč se cítíte osaměle, když je váš soused na druhé straně zdi — není snadný přístup). Ale otroverti nejsou nastaveni na
skupinovou náklonnost stejným způsobem. To, že otrovert postrádá přístup k Bluetooth signálu, činí blízkost k kolektivu
cizinců ohromně osamělým zážitkem. A čím větší je skupina, tím osaměleji se cítí.

Bez přímého přístupu k „kakofonii myslí“, do které mohou komunitní lidé nahlédnout, jsou otroverti nuceni kompenzovat to
tím, že věnují pozornost každé osobě na dohled, bez ohledu na to, jak neosobní, prchavé nebo anonymní je setkání.
Naštěstí pro otroverty je tento detailní stupeň pozornosti k jednotlivcům kolem nich velkým přínosem v osobních
setkáních. Odtud pochází ta „na míru šitá“ empatie, kterou ztělesňují.

Když jsem byl dítě, myslel jsem si, že každý může „číst myšlenky ostatních lidí“ tak, jak to dělám já. Chodil jsem do
školy a dělal si mentální poznámky o každém, koho jsem potkal — mé porozumění jejich životům, náladám a situacím, které
jsem všechny ukládal do archivu své mysli. Nedělal jsem to z zájmu nebo fascinace žádným konkrétním jedincem — byla to
prostě moje instinktivní reakce na setkání s jinou osobou. Nic jsem z toho nezískal a ani si nejsem jistý, že většina
toho, co jsem si představoval, byla pravda, protože nebylo žádným způsobem možné ověřit mé předpoklady. Ale nebylo to
dobrovolné; nemohl jsem to vypnout.

Nakonec jsem zjistil, že zatímco „čtení“ náhodných lidí na ulici je zatěžující a marné, bylo to také to, co mi umožnilo
navázat smysluplné spojení v osobních setkáních s lidmi, bez ohledu na to, jak krátká byla. Moje dobrovolnická práce v
nemocnici, kterou jsem zmínil v kapitole 4, byla poprvé, kdy jsem si to uvědomil. Byla to první příležitost, kdy jsem
mohl komunikovat s dospělými na hlubší úrovni. Někteří pacienti se se mnou dali do řeči a byli tak šťastní, že mají
někoho, s kým mohou mluvit, že jsem se k nim často vracel, abych pokračoval v rozhovoru poté, co jsem dokončil rozdávání
bonbónů, papírů a toaletních potřeb. Říkali mi, že jsem jim pomohl cítit se méně osaměle, což mě nejen potěšilo, ale
také mi poprvé umožnilo pochopit sílu dívat se na svět očima někoho jiného, zdržet se soudů a jednat z místa čisté
empatie.

TO BYL ZAČÁTEK MÉHO CELÉHO ŽIVOTA S LÁSKOU K MEDICÍNĚ. Byl jsem prvák na střední škole s „dobrovolníkem“ vyšitém na mém
kabátu a neměl jsem tušení, jaké nemoci pacienti měli nebo jakou léčbu dostávali, ale cítil jsem se jako doktor, protože
jsem pomáhal lidem cítit se lépe, i když jen na pár okamžiků. Tato představa o tom, co znamená být lékařem, se během
mých let „skutečné“ práce jako doktora nezměnila, pomáhal jsem lidem odcházet z mé kanceláře s pocitem, že se cítí lépe,
než když ke mně přišli.