Add page scans and translations up through 64

scanned_pages/page_060_translated.txt

@@ -1,6 +1,4 @@
 === ORIGINAL TEXT ===
-Kindle Library
-
 THE GIFT OF NOT BELONGING: HOW OUTSIDERS THRIVE INA WORLD OF JOINERS = Q
 
 they would have little to no chance for an active, ongoing review of their condition; no efforts would be made to further investigate why the “right” medications were eliciting the wrong responses (in this case, no response at all) or to revisit their diagnosis periodically with new perspectives born of advances in psychiatry and medicine during the decades they had spent locked up in a hospital. Reevaluating each of the nonresponding patients’ conditions seemed like an insurmountable task. Having no support from the institutions, I moved on to other projects, though I couldn't stop thinking and talking about my idea to study nonresponders to anyone willing to listen.
@@ -11,8 +9,6 @@ I told her about the obstacles—academic, financial, administrative, and more
 
 to meet the state commissioner and consider the position. I knew that she
 
-Leaming reading speed
-
 shared my propensity to “think outside the box,” and the thought of working together suddenly revived the second-chance idea as a real possibility.
 
 The next week, I met with the commissioner of mental health. He was a lovely, highly intelligent, and gentle person, and I liked him from the first moment. He was not a physician but a seasoned social worker who had risen from the trenches and was very familiar with the system. I gave an impromptu presentation of my rationale and strategy for the second-chance program, and he said, “I like your way of thinking. We need you in Albany.” I was still hesitant, as the idea of commuting two and a half hours to Albany was daunting. “I hope you will accept the position,” he said, adding jokingly, “You may not have a second chance to carry out the program.” He was right. This was a unique, unsolicited, one-time opportunity. This fortunate coincidence, in the chance meeting with my friend on the street, would never repeat itself. I had to do it. I accepted under the condition that I would not relocate to Albany but stay with my family in Manhattan, commuting weekly instead. I never regretted it.
@@ -23,59 +19,50 @@ The first patient arrived at the academic psychiatric hospital twenty-two years
 
 At the outset, we worked with those who had been hospitalized for a median
 
-Page 125 of 226 + 59%
-
-Aa
-
-Oo
-
 Ra us
 
-oO
-
 === TRANSLATED TEXT ===
-KINDLE KNIHOVNA
+DÁREK NEPATŘENÍ: JAK SE CIZINCI PROSPÍVAJÍ VE SVĚTĚ PŘIPOJENÍ
 
-DAR NEPATŘENÍ: JAK SE VYLOUČENÍ PROSPÍVAJÍ VE SVĚTĚ PŘIPOJENÝCH = Q
-
-měli by jen malou nebo žádnou šanci na aktivní, průběžné přezkoumání svého stavu; nebyly by podniknuty žádné kroky k
-dalšímu prozkoumání, proč „správné“ léky vyvolávaly nesprávné reakce (v tomto případě žádnou reakci) nebo k pravidelnému
-přehodnocování jejich diagnózy s novými perspektivami, které vznikly díky pokrokům v psychiatrii a medicíně během
-desetiletí, která strávili zavření v nemocnici. Přehodnocení stavu každého z nereagujících pacientů se zdálo jako
-nepřekonatelný úkol. Bez podpory institucí jsem se pustil do jiných projektů, i když jsem nemohl přestat myslet a mluvit
-o svém nápadu studovat nereagující pacienty s kýmkoli, kdo byl ochoten naslouchat.
+Měli by jen malou nebo žádnou šanci na aktivní, průběžné přezkoumání svého stavu; žádné úsilí by nebylo vynaloženo na
+další zkoumání, proč „správné“ léky vyvolávají nesprávné reakce (v tomto případě žádnou reakci) nebo na to, aby se
+jejich diagnóza pravidelně přehodnocovala s novými perspektivami, které vznikly díky pokrokům v psychiatrii a medicíně
+během desetiletí, která strávili zavření v nemocnici. Přehodnocení stavu každého z pacientů, kteří nereagovali, se zdálo
+jako nepřekonatelný úkol. Bez podpory institucí jsem se pustil do jiných projektů, i když jsem nemohl přestat myslet a
+mluvit o svém nápadu studovat nereagující pacienty s kýmkoli, kdo byl ochoten poslouchat.
 
 O dva roky později jsem se procházel v Midtown Manhattan, když jsem narazil na kamarádku, která byla ředitelkou té samé
 psychiatrické státní nemocnice, kterou Thad navštěvoval každý týden. Jako administrátorka nemocnice bez lékařského
-vzdělání byla již tehdy hluboce oddaná pacientům pod její péčí. Obvykle jsme si dávali kávové přestávky s některými
-jejími zaměstnanci a já jsem jim vyprávěl o svém nápadu dát nereagujícím pacientům druhou šanci. Když jsem ji potkal o
-dva roky později, byla na cestě na oběd a navrhla, abych se k ní přidal. Tam mi řekla, že byla nedávno povýšena na
-zástupce komisaře v Úřadu duševního zdraví, státní agentuře New Yorku, která dohlíží na všechny aktivity duševního
+zázemí byla již tehdy hluboce oddaná pacientům, kteří byli pod její péčí. Dříve jsme si s některými jejími zaměstnanci
+dávali kávové přestávky a já jsem jim vyprávěl o svém nápadu dát nereagujícím pacientům druhou šanci. Když jsem ji
+potkal o dva roky později, byla na cestě na oběd a navrhla, abych se k ní přidal. Tam mi řekla, že byla nedávno povýšena
+na zástupce komisaře v Úřadu duševního zdraví, státní agentuře New Yorku, která dohlíží na všechny aktivity duševního
 zdraví v celém státě. Řekl jsem jí, že jsem velmi šťastný za její povýšení, a byl jsem; je skvělé, když jsou tak
 talentovaní a oddaní lidé oceněni. Poté se mě zeptala: „Co se děje s tvým programem druhé šance?“
 
 Pověděl jsem jí o překážkách – akademických, finančních, administrativních a dalších – které jsem potkal při pokusu
 najít místo pro testování své hypotézy. Řekla: „Myslím, že mám způsob. Ale vyžadovalo by to velkou oběť z tvé strany.“
-Poté vysvětlila, že její státní agentura hledá mladého a vášnivého lékařského ředitele pro operace a zeptala se, zda
-bych souhlasil se setkáním s komisařem státu a zvážil tuto pozici. Věděl jsem, že ona sdílí mou tendenci „myslet mimo
+Poté mi vysvětlila, že její státní agentura hledá mladého a vášnivého lékařského ředitele pro provoz a zeptala se, zda
+bych souhlasil se setkáním s komisařem státu a zvážil tuto pozici. Věděl jsem, že sdílí mou tendenci „myslet mimo
 rámec“, a myšlenka na spolupráci náhle oživila myšlenku druhé šance jako reálnou možnost.
 
 Příští týden jsem se setkal s komisařem duševního zdraví. Byl to milý, vysoce inteligentní a jemný člověk, a od prvního
 okamžiku se mi líbil. Nebyl lékařem, ale zkušeným sociálním pracovníkem, který vzešel z terénu a byl velmi obeznámen se
-systémem. Představil jsem mu improvizovanou prezentaci mého zdůvodnění a strategie pro program druhé šance a on řekl:
+systémem. Představil jsem mu improvizovanou prezentaci mého zdůvodnění a strategie pro program druhé šance, a on řekl:
 „Líbí se mi tvůj způsob myšlení. Potřebujeme tě v Albany.“ Stále jsem váhal, protože myšlenka dojíždět dvě a půl hodiny
 do Albany byla zastrašující. „Doufám, že přijmeš tuto pozici,“ řekl, a dodal žertem: „Možná nebudeš mít druhou šanci
 realizovat program.“ Měl pravdu. Toto byla jedinečná, nevyžádaná, jednorázová příležitost. Tato šťastná náhoda, v podobě
 náhodného setkání s mou kamarádkou na ulici, se už nikdy neopakovala. Musel jsem to udělat. Přijal jsem pod podmínkou,
-že se nepřestěhuji do Albany, ale zůstanu se svou rodinou v Manhattanu a budu dojíždět týdně. Nikdy jsem toho nelitoval.
+že se nepřestěhuji do Albany, ale zůstanu se svou rodinou na Manhattanu a budu dojíždět týdně. Nikdy jsem toho
+nelitoval.
 
-PŘECHOD BYL PLYNULÝ, ALE PRÁCE BYLA OBROVSKÁ A JÁ JSEM TÉMĚŘ CELÝ ROK NEZVEDL HLAVU, ABYCH SE NADÝCHL. Obtíže a překážky
+PŘECHOD BYL HLADKÝ, ALE PRÁCE BYLA OBROVSKÁ A JÁ JSEM TÉMĚŘ ROK NEMĚL ČAS ZDVIHNOUT HLAVU A DÝCHAT. Obtíže a překážky
 byly mnohé a rozmanité, včetně regulačních, finančních, strategických a personálních problémů. K tomu se přidávalo
-pozadí skeptiků mezi psychiatry, kteří byli uvězněni v již zmíněném skupinovém myšlení. Můj návrh znovu přehodnotit
-diagnózu a symptomy každého pacienta pro různé léčebné strategie, místo abychom hledali verzi 2.0 stejných léčeb, se
-zdál být v rozporu s převládajícím étosem. Což, v jistém smyslu, bylo přesně to, co jsem chtěl říct.
+pozadí neustálého nesouhlasu mezi psychiatry, kteří byli uvězněni v již zmíněném skupinovém myšlení. Můj návrh znovu
+přehodnotit diagnózu a symptomy každého pacienta pro různé léčebné strategie, místo abychom hledali verzi 2.0 stejných
+léčeb, se zdál být v rozporu s převládajícím étosem. Což, v jistém smyslu, bylo přesně to, co jsem chtěl říct.
 
 První pacient přišel do akademické psychiatrické nemocnice před dvaadvaceti lety a Program Druhé šance existuje od té
 doby.
 
-Na začátku jsme pracovali s těmi, kteří byli hospitalizováni po medián
+Na začátku jsme pracovali s těmi, kteří byli hospitalizováni na medián