38 lines
8.4 KiB
Plaintext
38 lines
8.4 KiB
Plaintext
=== ORIGINAL TEXT ===
|
||
Kindle Library THE GIFT OF NOT BELONGING: HOW OUTSIDERS THRIVE INA WORLD OF JOINERS = Q vacation is a respite from unpleasantness, and since consciousness of death and decay are unpleasant, it may seem weird that Americans’ ultimate fantasy vacation involves being plunked down in an enormous primordial engine of death and decay. But on a 7NC Luxury Cruise, we are skillfully enabled in the construction of various fantasies of triumph over just this death and decay.... The 7NC’s constant activities, parties, festivities, gaiety and song; the adrenaline, the excitement, the stimulation. It makes you feel vibrant, alive.... [This] option promises not a transcendence of death-dread so much as just drowning it out.” For otroverts, their whole lives have, in a sense, been a solitary journey, so as the final exit beckons on the horizon, they are less likely to fear dying alone. The French philosopher and author Albert Camus wrote of how, in the face of existential dread, we can commit philosophical suicide and join a group that reassures us of an afterlife, or accept our fate as entirely our own. Otroverts see their fate as theirs, and theirs alone. Being unbound by any religion, the otrovert is not subscribed to a preordained belief system regarding what happens after death. Instead, the otrovert can create their own narrative about their own fate. Whether this narrative is “correct” is of no consequence; they are firm in their convictions because those convictions are theirs and theirs alone. When I started treating U, she was ninety-three and I was forty-three. At this point in my life, I could not fathom how the end of life would feel, but we often talked about death in our sessions—not because she had fears she needed to work through but because “at this stage,” she would say, chuckling, “death is the primary plan for the future.” U was an esteemed academic, a professor emerita at a prestigious university who led a bohemian life in the East Village—a heavy smoker in Levi's. Even in her tenth decade of life, she was spunky, opinionated, and self-reliant; based on these and several other Leaming reading speed qualities, I suspected she had been a lifelong otrovert. She told me that when. she learned about the concept of death as a child, she was very scared. Not about her own death but about the future death of her parents and having to continue without them. Now that it was the other way around—she would be leaving people behind to continue without her—she was not afraid. She saw no reason to be. Many old people are so miserable at the end of life that they beg for death, even as they fear it. But U was different. “I still enjoy most of what I always have,” she told me. “Rosemary and lavender, good weed, coffee, looking at the sunset, and walking. I’ve always lived my life for myself,” she continued. “Now I will die for myself without regrets.” It is no coincidence that in a communal society such as ours, so many religious traditions believe that our souls live on in some form, released from the tethers of our physical body, after we die. Those who have lived their lives among others want to return to earth, where they can be with others, or end up in the afterlife with their deceased family members. But even among those who hold these beliefs, the uncertainty—the not knowing for sure—is what frightens them the most. This was not the case for U. “Death makes sense to me,” she explained. “It always made sense, and I have arrived at this juncture as prepared as I can be. I lived my personal life, of which I am proud, between me and myself, and I will die my personal death.” U died a few years later in her sleep, of old age. She was ninety-eight and had lived her life to the fullest. She owed nothing to anyone and felt no one owed her anything either. She had spent her life caring for others not out of social obligation or duty but out of empathy. Even at the very end, she was not fearful or bitter or nostalgic. I am not sure what she learned from me, but I know what I learned from her: finding peace in your life makes it easier to feel at peace in death. And to find peace in your life, you must first learn to Page 187 of 226 + 90%
|
||
|
||
=== TRANSLATED TEXT ===
|
||
DOVOLENÁ JE ODPOČINEK OD NEPŘÍJEMNOSTÍ, A JELIKOŽ VĚDOMÍ O SMRTI A HNILOBĚ JSOU NEPŘÍJEMNÉ, MŮŽE SE ZDÁT PODIVNÉ, ŽE
|
||
KONEČNÁ FANTAZIE AMERICKÉ DOVOLENÉ ZAHŇUJE BÝT UMÍSTĚN V OBROVSKÉM PRIMORDIÁLNÍM MOTORU SMRTI A HNILOBY. ALE NA LUXUSNÍ
|
||
PLAVBĚ 7NC JSME DOVEDENI K VYTVOŘENÍ RŮZNÝCH FANTAZIÍ O TRIUMFU NAD TOUTO SMRTÍ A HNILOBOU.... Stálé aktivity, večírky,
|
||
slavnosti, veselí a zpěv na 7NC; adrenalin, vzrušení, stimulace. Dělá vás to živými, plnými života.... [Tato] možnost
|
||
neslibuje transcendentnost strachu ze smrti, ale spíše jeho potlačení.” Pro otroverty byla jejich celá životní cesta v
|
||
jistém smyslu osamělou cestou, takže když se na obzoru rýsuje konečný odchod, méně se obávají umírání o samotě.
|
||
Francouzský filozof a autor Albert Camus psal o tom, jak se v tváři existenčního strachu můžeme dopustit filozofického
|
||
sebevraždy a připojit se k skupině, která nás ujišťuje o posmrtném životě, nebo přijmout svůj osud jako zcela vlastní.
|
||
Otroverty vidí svůj osud jako svůj a pouze svůj. Nebýt vázáni žádnou náboženskou vírou, otrovert není přihlášen k
|
||
předurčenému systému víry ohledně toho, co se stane po smrti. Místo toho může otrovert vytvořit svůj vlastní příběh o
|
||
svém osudu. Zda je tento příběh „správný“, na tom nezáleží; jsou pevní ve svých přesvědčeních, protože tato přesvědčení
|
||
jsou jejich a pouze jejich. Když jsem začal léčit U, bylo jí devadesát tři a mně čtyřicet tři. V této fázi mého života
|
||
jsem si nedokázal představit, jaké to bude na konci života, ale často jsme o smrti mluvili během našich sezení—ne proto,
|
||
že by měla strachy, které by potřebovala zpracovat, ale protože „v této fázi,“ říkala s úsměvem, „je smrt primárním
|
||
plánem pro budoucnost.“ U byla váženou akademičkou, emeritní profesorkou na prestižní univerzitě, která vedla bohémský
|
||
život ve východní čtvrti—silná kuřačka v Leviskách. I ve svém desátém desetiletí života byla energická, názorná a
|
||
soběstačná; na základě těchto a několika dalších vlastností jsem měl podezření, že byla celoživotní otrovert. Řekla mi,
|
||
že když se jako dítě dozvěděla o konceptu smrti, byla velmi vystrašená. Ne o svou vlastní smrt, ale o budoucí smrt svých
|
||
rodičů a o tom, že bude muset pokračovat bez nich. Teď, když to bylo naopak—ona by zanechávala lidi, aby pokračovali bez
|
||
ní—se nebála. Neviděla důvod k obavám. Mnoho starých lidí je na konci života tak nešťastných, že prosí o smrt, i když se
|
||
jí bojí. Ale U byla jiná. „Stále si užívám většinu toho, co jsem vždy měla,“ řekla mi. „Rozmarýn a levanduli, dobré
|
||
trávy, kávu, pohled na západ slunce a chůzi. Vždy jsem žila svůj život pro sebe,“ pokračovala. „Teď umřu pro sebe bez
|
||
výčitek.“ Není náhodou, že v komunitní společnosti, jako je ta naše, tolik náboženských tradic věří, že naše duše žijí
|
||
dál v nějaké formě, osvobozené od pout našeho fyzického těla, poté, co zemřeme. Ti, kteří žili své životy mezi
|
||
ostatními, chtějí se vrátit na zem, kde mohou být s ostatními, nebo skončit v posmrtném životě se svými zesnulými
|
||
rodinnými příslušníky. Ale i mezi těmi, kteří tyto víry mají, je nejvíce děsí nejistota—neznalost. To však nebyl případ
|
||
U. „Smrt mi dává smysl,“ vysvětlila. „Vždy dávala smysl, a já jsem na této křižovatce připravena, jak jen mohu být. Žila
|
||
jsem svůj osobní život, na který jsem hrdá, mezi mnou a mnou, a umřu svou osobní smrtí.“ U zemřela o několik let později
|
||
ve spánku, na stáří. Bylo jí devadesát osm a žila svůj život naplno. Nikomu nic nedlužila a necítila, že by jí někdo
|
||
něco dlužil. Strávila svůj život péčí o ostatní, ne z sociální povinnosti nebo povinnosti, ale z empatie. I na samém
|
||
konci nebyla vystrašená, hořká nebo nostalgická. Nejsem si jistý, co se ode mě naučila, ale vím, co jsem se naučil od
|
||
ní: najít klid ve svém životě usnadňuje cítit se v klidu ve smrti. A abyste našli klid ve svém životě, musíte se nejprve
|
||
naučit...
|