35 lines
6.9 KiB
Plaintext
35 lines
6.9 KiB
Plaintext
=== ORIGINAL TEXT ===
|
||
Kindle Library THE GIFT OF NOT BELONGING: HOW OUTSIDERS THRIVE INA WORLD OF JOINERS = Q Old Age and Death What does it actually mean to belong? I would argue that belonging is a fiction, a concept that exists only in our minds. In a way, nothing belongs to us, and we don’t belong to anything. Even our most personal property, our body, is only ours to use for at most eight or nine decades, and our control of its fate is limited at best. Just as possessions can be taken away, destroyed, or lost, so can friendships, camaraderie, and relationships we consider “ours.” The illusion of ownership over our social relationships is up there with the illusion of immortality and permanence. We can, however, own our memories. Otroverts know this instinctively, and it allows them to build rich, meaningful lives made up of unique moments and experiences, all the way to the end. For most otroverts, the last decades of life are a time of peace and contentment. Save for debilitating conditions, they arrive at the final phase of earthly life rather cheerfully. They have curated life around their needs, cultivated a rich inner world, and invested in creating pleasant memories, which are the only assets that truly belong to each of us. They understand, at least on some level, that our experiences are etched in our memory regardless Leaming reading speed of whether we want to remember them or not. The protected storage of the mind makes every investment in memories a secure deposit: no one can take it away from us. Once most of life is in the rearview mirror and memories come to occupy larger and larger swaths of the psyche, this investment pays great dividends. Communal people feel the urgent slippage of life as they age. Having lived their lives under communal dictates, many are saddled with regrets—“What was I thinking? How did I let myself...2” The reality that the exit from this world, much like the entry, is a solitary, lonely experience is terrifying for communal people. With less future to plan for and painful memories haunting them, their later years may be marred by distress. The barter they so willingly engaged in for so long—the shared life in exchange for an examined one—starts losing its buoyancy as they approach old age. After a lifetime of choices dictated by group norms, communal people finally realize that the group cannot teach each member how to die alone. Many find it quite difficult to communicate with a dying loved one, and no one can truly ever know what that person is going through. It’s as though the dying person is suddenly totally alone on a journey that no one can join even if they want to. The terror of having to face death alone, the realization that togetherness was only an illusion, becomes increasingly intolerable, as communal people become lonely and isolated exactly when they need others most. This is one of the paradoxes of human existence: at the end of life, when facing what is arguably the loneliest struggle a person can experience, suddenly all the years spent devoted to the group evaporate. Aligning with a collective can be a salve, or at least a distraction, in the face of this existential dread. As David Foster Wallace observes in his famous essay “A Supposedly Fun Thing I'll Never Do Again,”2 which describes a cruise vacation he took through the characteristically otrovert lens of a detached observer, “A Page 185 of 226 + 89%
|
||
|
||
=== TRANSLATED TEXT ===
|
||
STÁŘÍ A SMRT
|
||
|
||
Co vlastně znamená patřit? Tvrdil bych, že patření je fikce, koncept, který existuje pouze v našich myslích. V jistém
|
||
smyslu nám nic nepatří a nepatříme k ničemu. I naše nejosobnější vlastnictví, naše tělo, je pouze naše k užívání
|
||
maximálně osm nebo devět desetiletí a naše kontrola nad jeho osudem je v nejlepším případě omezená. Stejně jako mohou
|
||
být majetky odebrány, zničeny nebo ztraceny, mohou být také přátelství, soudržnost a vztahy, které považujeme za „naše“.
|
||
Iluze vlastnictví našich sociálních vztahů je na stejné úrovni jako iluze nesmrtelnosti a trvalosti. Můžeme si však
|
||
vlastnit naše vzpomínky. Otroverti to vědí instinktivně, a to jim umožňuje budovat bohaté, smysluplné životy složené z
|
||
jedinečných okamžiků a zkušeností až do konce. Pro většinu otrovertů jsou poslední desetiletí života obdobím klidu a
|
||
spokojenosti. Kromě oslabujících podmínek přicházejí do poslední fáze pozemského života spíše veselí. Upravili si život
|
||
podle svých potřeb, kultivovali bohatý vnitřní svět a investovali do vytváření příjemných vzpomínek, které jsou jedinými
|
||
aktivy, jež skutečně patří každému z nás. Chápou, alespoň na nějaké úrovni, že naše zkušenosti jsou vyryty v naší paměti
|
||
bez ohledu na to, zda si je chceme pamatovat, nebo ne. Ochranné úložiště mysli činí každou investici do vzpomínek
|
||
bezpečným vkladem: nikdo nám je nemůže vzít. Jakmile je většina života v zrcátku zpětného pohledu a vzpomínky začínají
|
||
zabírat stále větší a větší plochy psychiky, tato investice přináší velké dividendy. Komunitní lidé cítí naléhavé
|
||
klouzání života, jak stárnou. Požili svůj život pod komunitními diktáty, mnozí jsou zatíženi lítostí – „Co jsem si
|
||
myslel? Jak jsem si to mohl dovolit...“ Realita, že odchod z tohoto světa, podobně jako vstup, je osamělý, osamělý
|
||
zážitek, je pro komunitní lidi děsivá. S menšími možnostmi plánování budoucnosti a bolestivými vzpomínkami, které je
|
||
pronásledují, mohou být jejich pozdější roky poznamenány úzkostí. Obchod, do kterého se tak ochotně zapojovali tak
|
||
dlouho – sdílený život výměnou za prozkoumaný – začíná ztrácet svou pružnost, jak se blíží stáří. Po celém životě
|
||
rozhodnutí diktovaných skupinovými normami si komunitní lidé konečně uvědomují, že skupina nemůže naučit každého člena,
|
||
jak umřít osaměle. Mnozí mají velké potíže komunikovat s umírajícím milovaným, a nikdo nikdy nemůže skutečně vědět, čím
|
||
ten člověk prochází. Je to, jako by umírající osoba byla najednou zcela sama na cestě, na kterou se nikdo nemůže
|
||
připojit, i kdyby chtěl. Hrůza čelit smrti osamoceně, uvědomění si, že společnost byla pouze iluzí, se stává stále
|
||
nesnesitelnější, když se komunitní lidé stávají osamělými a izolovanými právě ve chvíli, kdy nejvíce potřebují ostatní.
|
||
To je jeden z paradoxů lidské existence: na konci života, když čelíme tomu, co je bezpochyby nejosamělejším bojem, jaký
|
||
může člověk zažít, najednou všechny roky věnované skupině zmizí. Spojení s kolektivem může být balzámem, nebo alespoň
|
||
rozptýlením, tváří v tvář této existenciální hrůze. Jak David Foster Wallace pozoruje ve svém slavném eseji „Něco, co
|
||
bych nikdy znovu neudělal“, který popisuje plavbu, kterou podnikl skrze charakteristicky otrovertí objektiv odtažitého
|
||
pozorovatele, „A
|