35 lines
6.8 KiB
Plaintext
35 lines
6.8 KiB
Plaintext
=== ORIGINAL TEXT ===
|
||
Kindle Library THE GIFT OF NOT BELONGING: HOW OUTSIDERS THRIVE INA WORLD OF JOINERS = Q Otroverts at Work In adulthood, the otrovert can choose how to run their life, especially in terms of which relationships to cultivate (or not) and how they spend their leisure time. But while it may be relatively easy to opt out of relationships or activities that do not serve them, the one aspect of communal life that most otroverts (and other healthy adults) cannot avoid is work. The fact that many jobs require some degree of collaboration, consensus, and participation in communal rituals—from attending office holiday parties to navigating the politics of small talk—means that work is often the biggest challenge to the otrovert’s silent rebelliousness. But it doesn’t have to be, as long as the otrovert has stopped to carefully consider what kind of work environment they need and what they are good at. The environments that most people seem to tolerate—or even thrive in—are impossible for otroverts. Professions that allow work to be done collaboratively—such as pilot, teacher, or researcher—are so taxing for the otrovert that very little energy is left for actually doing the work. Whereas teamwork, togetherness, and collaboration are stressful, a profession that allows one to work independently—as a consultant, a writer, a photographer, Leaming reading speed a solopreneur, or an independent contractor, for example—will likely be a good match for the otrovert. It does not have to be a high-powered or prestigious job so long as there is an opportunity for self-generated decisions and the freedom to come up with ideas that do not conform to the consensus. My patient D was a human resources manager in a big company when she came to see me in desperation. She was very talented and successful but kept changing jobs frequently. The pattern was always the same. She’d start a new job with great energy, brimming with ideas, connecting easily with her coworkers, and feeling that she’d found, at last, the place where she could settle down. Sooner or later, however, she started experiencing a growing emotional fatigue, followed by depression and overwhelm so severe that she struggled to attend even the most routine meetings. She dreaded Mondays with every fiber of her being, spent her days counting the hours until the workday was over, and dragged herself home feeling exhausted and dispirited. Though it had happened several times, she could never explain this trajectory, not even to herself. Nothing happened at work to make her feel this way, but she felt distinctly that work was the sole reason for her darkening mood. She visited me after trying a number of therapies and determining that none had helped. “Perhaps the workplace, not what happens there, brings you down,” I suggested. She didn’t see how this illuminated her situation. “Or,” I ventured, “maybe it’s not the kind of work for you.” She was still not impressed with my input. This was the work she’d done all her life and where her expertise lay, she told me. “Plus,” she said, “I actually love HR.” I suspected that she needed to find a way to apply all that talent and expertise in a different kind of environment. We explored her experiences with different work environments and quickly discovered that she was much better at doing special assignments than at “keeping the trains running Page 176 of 226 + 85%
|
||
|
||
=== TRANSLATED TEXT ===
|
||
OTROVERTS AT WORK
|
||
|
||
V dospělosti si otrovert může zvolit, jak řídit svůj život, zejména pokud jde o to, jaké vztahy pěstovat (nebo
|
||
nepěstovat) a jak tráví svůj volný čas. I když může být relativně snadné se vyhnout vztahům nebo aktivitám, které jim
|
||
neslouží, jeden aspekt společenského života, kterému se většina otrovertů (a dalších zdravých dospělých) nemůže vyhnout,
|
||
je práce. Skutečnost, že mnoho pracovních míst vyžaduje určitou míru spolupráce, konsensu a účasti na společenských
|
||
rituálech – od účasti na vánočních večírcích v kanceláři po orientaci v politice malých rozhovorů – znamená, že práce je
|
||
často největší výzvou pro tichou rebélii otroverta. Ale nemusí to tak být, pokud se otrovert zastaví a pečlivě zváží,
|
||
jaké pracovní prostředí potřebuje a v čem je dobrý. Prostředí, která většina lidí zdá se toleruje – nebo dokonce v nich
|
||
vzkvétá – jsou pro otroverty nemožná. Profese, které umožňují práci vykonávat spolupracujícím způsobem – jako pilot,
|
||
učitel nebo výzkumník – jsou pro otroverta tak vyčerpávající, že zůstává velmi málo energie na skutečné vykonávání
|
||
práce. Zatímco týmová práce, sounáležitost a spolupráce jsou stresující, profese, která umožňuje pracovat nezávisle –
|
||
například jako konzultant, spisovatel, fotograf, solopreneur nebo nezávislý dodavatel – bude pravděpodobně dobrým
|
||
spojením pro otroverta. Nemusí to být vysoce postavená nebo prestižní práce, pokud existuje příležitost k samostatně
|
||
generovaným rozhodnutím a svoboda přicházet s nápady, které neodpovídají konsensu.
|
||
|
||
Moje pacientka D byla manažerkou lidských zdrojů ve velké společnosti, když ke mně přišla v zoufalství. Byla velmi
|
||
talentovaná a úspěšná, ale často měnila zaměstnání. Vzor byl vždy stejný. Novou práci začínala s velkou energií, plná
|
||
nápadů, snadno se spojovala se svými kolegy a cítila, že konečně našla místo, kde se může usadit. Dříve nebo později
|
||
však začala pociťovat rostoucí emocionální únavu, následovanou depresí a tak silným přetížením, že měla potíže se
|
||
zúčastnit i těch nejběžnějších schůzek. Každé pondělí nenáviděla každou částí své bytosti, trávila dny počítáním hodin
|
||
do konce pracovního dne a domů se vracela vyčerpaná a skleslá. Ačkoli se to stalo několikrát, nikdy nedokázala vysvětlit
|
||
tuto trajektorii, ani sama sobě. V práci se nic nedělo, co by ji takto cítilo, ale jasně cítila, že práce je jediným
|
||
důvodem jejího zhoršujícího se nálady. Navštívila mě poté, co vyzkoušela řadu terapií a zjistila, že žádná jí nepomohla.
|
||
„Možná, že to pracovní prostředí, ne to, co se tam děje, tě sráží dolů,“ navrhla jsem. Neviděla, jak to osvětlilo její
|
||
situaci. „Nebo,“ jsem se odvážila, „možná to není ten správný druh práce pro tebe.“ Stále nebyla mým vstupem ohromena.
|
||
To byla práce, kterou dělala celý svůj život a kde ležela její odbornost, řekla mi. „Kromě toho,“ dodala, „já vlastně
|
||
miluji HR.“ Měla jsem podezření, že potřebuje najít způsob, jak uplatnit veškerý svůj talent a odbornost v jiném typu
|
||
prostředí. Prozkoumali jsme její zkušenosti s různými pracovními prostředími a rychle jsme zjistili, že je mnohem lepší
|
||
v plnění speciálních úkolů než v „udržování vlaků v chodu“.
|