42 lines
8.3 KiB
Plaintext
42 lines
8.3 KiB
Plaintext
=== ORIGINAL TEXT ===
|
||
Kindle Library THE GIFT OF NOT BELONGING: HOW OUTSIDERS THRIVE INA WORLD OF JOINERS = Q the norm? Understandably, given that most people rely on group norms for navigating life, most parents push their children to be more sociable. Sitting alone and thinking is interpreted as frivolous “daydreaming” and discouraged. The need for privacy becomes “voluntary isolation,” often prompting calls from teachers or school counselors or even visits to a therapist. Even the traits society considers unambiguously positive— intellectual curiosity, the capacity for deep perception of the world—are viewed as less important than active social-seeking behavior. Naturally, parents are concerned about the social prospects of their children. Yet efforts to “fix” an otrovert child are certain to backfire, despite the parents’ best intentions. Pushing a reluctant child into the communal version of “normalcy” makes them feel all the more abnormal. It amounts to the parents (and everyone else) telling the otrovert child that there is only one way to be. This message—that the collective confers identity and that there is only “one kind of normal’”—creates an impossible dilemma for the otrovert child. They have no reason to doubt the adults who tell them—implicitly or explicitly—that wanting to belong to a group is “normal”; indeed, everyone around them behaves according to this principle. Yet it does not comport with their inner experience. To ease their parents’ distress, the otrovert child will try to fake it. They will try to enjoy what their peers enjoy and sacrifice their alone time to prove they are capable of togetherness, but in most cases, their attempts to be like the rest will make their sense of otherness even more glaring, if only to themselves. Otrovert children who succeed in masking their differences are rewarded with popularity: a universally desired social achievement for communal children and teenagers. But popularity and the social obligations that accompany it are suffocating when one prefers solitude. Leaming reading speed Goading otrovert children to be socially involved causes them to fight against their instincts and over time can lead to anxiety and depression. This, in turn, causes parents to become even more concerned, often misattributing their distress to loneliness, and a vicious cycle ensues. Once otroversion is identified, parents should exercise “the art of letting be.” They should recognize that time not spent socializing with a peer group is usually well spent on introspection, exploration, and personal development, and that engaging with one’s inner world is no less rich or rewarding an experience than engaging with the communal one. The otrovert child’s needs may be different from the majority’s preferences. But they are not wrong; they are just different. And parents should recognize that forcing their otrovert child into communal experiences, like clubs and summer camps, serves only to assuage their own anxiety at the expense of their child’s emotional well-being. Giving up certain control is perhaps the greatest challenge for parents of any child or teenager. Parents feel protective of their offspring, and all children need a level of protective supervision in order to identify and avoid risk. Parents also assume that, by virtue of their more developed brains and decades of life experience, they know what is best for their still relatively unformed children. So, when it comes to social involvement, it is understandably difficult for parents to accept that their child knows who they are and what is good for them. Yet, otroverts are instinctively aware of their otherness, even if they are too young to articulate it. Remember that these traits are innate. Forcing the otrovert child to join is therefore not going to make them a joiner. It will only cause them unnecessary emotional distress and unnecessary anxiety, while severely straining the parent-child relationship. Instead, parents should seek to understand and embrace the essence of non-belonging and try to engage Page 182 of 226 + 72%
|
||
|
||
=== TRANSLATED TEXT ===
|
||
NORMY?
|
||
|
||
Není divu, že většina lidí se spoléhá na skupinové normy při orientaci v životě, a většina rodičů tlačí své děti, aby
|
||
byly společenské. Sedět osaměle a přemýšlet je interpretováno jako frivolní „snění“ a je odrazováno. Potřeba soukromí se
|
||
stává „dobrovolnou izolací“, což často vyvolává telefonáty od učitelů nebo školních poradců, nebo dokonce návštěvy
|
||
terapeuta. Dokonce i vlastnosti, které společnost považuje za jednoznačně pozitivní—intellectuální zvědavost, schopnost
|
||
hlubokého vnímání světa—jsou považovány za méně důležité než aktivní sociální chování. Přirozeně, rodiče mají obavy o
|
||
sociální vyhlídky svých dětí. Přesto snahy „opravit“ otroverzní dítě se jistě obrátí proti nim, navzdory nejlepším
|
||
úmyslům rodičů. Tlačení neochotného dítěte do komunitní verze „normálnosti“ je činí ještě více abnormálními. V podstatě
|
||
to znamená, že rodiče (a všichni ostatní) říkají otroverznímu dítěti, že existuje pouze jeden způsob, jak být. Tato
|
||
zpráva—že kolektiv uděluje identitu a že existuje pouze „jeden druh normálu“—vytváří pro otroverzní dítě nemožnou
|
||
dilema. Nemají důvod pochybovat o dospělých, kteří jim říkají—implicitně nebo explicitně—že chtít patřit do skupiny je
|
||
„normální“; ve skutečnosti se všichni kolem nich chovají podle tohoto principu. Přesto to neodpovídá jejich vnitřní
|
||
zkušenosti. Aby zmírnili úzkost svých rodičů, otroverzní dítě se pokusí to předstírat. Pokusí se užívat si to, co jejich
|
||
vrstevníci, a obětovat svůj čas o samotě, aby dokázali, že jsou schopni společného soužití, ale ve většině případů
|
||
jejich pokusy být jako ostatní ještě více zvýrazní jejich pocit odlišnosti, alespoň pro ně samotné. Otroverzní děti,
|
||
které uspějí v maskování svých rozdílů, jsou odměněny popularitou: univerzálně žádoucím sociálním úspěchem pro komunitní
|
||
děti a teenagery. Ale popularita a sociální povinnosti, které ji provázejí, jsou dusivé, když někdo dává přednost
|
||
samotě.
|
||
|
||
Povzbuzování otroverzních dětí, aby byly sociálně zapojené, je nutí bojovat proti svým instinktům a časem to může vést k
|
||
úzkosti a depresi. To zase způsobuje, že rodiče jsou ještě více znepokojeni, často mylně přisuzují svou úzkost
|
||
osamělosti, a vzniká tak začarovaný kruh. Jakmile je otroverze identifikována, rodiče by měli cvičit „umění nechat být“.
|
||
Měli by si uvědomit, že čas, který není strávený socializací s vrstevníky, je obvykle dobře strávený introspekcí,
|
||
objevováním a osobním rozvojem, a že zapojení do svého vnitřního světa není o nic méně bohatou nebo obohacující
|
||
zkušeností než zapojení do toho komunitního. Potřeby otroverzního dítěte se mohou lišit od preferencí většiny. Ale
|
||
nejsou špatné; jsou prostě jiné. A rodiče by měli uznat, že nutit své otroverzní dítě do komunitních zkušeností, jako
|
||
jsou kluby a letní tábory, slouží pouze k uklidnění jejich vlastní úzkosti na úkor emocionálního blaha jejich dítěte.
|
||
Vzdát se určité kontroly je snad největší výzvou pro rodiče jakéhokoli dítěte nebo teenagera. Rodiče se cítí chránit své
|
||
potomky a všechna děti potřebují určitou úroveň ochranného dohledu, aby identifikovaly a vyhnuly se riziku. Rodiče také
|
||
předpokládají, že díky svým vyvinutějším mozkům a desetiletím životních zkušeností vědí, co je pro jejich stále
|
||
relativně neformované děti nejlepší. Takže když jde o sociální zapojení, je pro rodiče pochopitelně obtížné přijmout, že
|
||
jejich dítě ví, kdo jsou a co je pro ně dobré. Přesto si otroverzní děti instinktivně uvědomují svou odlišnost, i když
|
||
jsou příliš mladé, aby to dokázaly vyjádřit. Pamatujte, že tyto vlastnosti jsou vrozené. Nutit otroverzní dítě, aby se
|
||
připojilo, tedy nezpůsobí, že se stane „připojeným“. Jen to způsobí zbytečný emocionální stres a zbytečnou úzkost,
|
||
zatímco to vážně zatěžuje vztah rodič-dítě. Místo toho by se rodiče měli snažit pochopit a přijmout podstatu nepatření a
|
||
pokusit se zapojit.
|