38 lines
8.3 KiB
Plaintext
38 lines
8.3 KiB
Plaintext
=== ORIGINAL TEXT ===
|
||
Kindle Library THE GIFT OF NOT BELONGING: HOW OUTSIDERS THRIVE INA WORLD OF JOINERS = Q they would have little to no chance for an active, ongoing review of their condition; no efforts would be made to further investigate why the “right” medications were eliciting the wrong responses (in this case, no response at all) or to revisit their diagnosis periodically with new perspectives born of advances in psychiatry and medicine during the decades they had spent locked up in a hospital. Reevaluating each of the nonresponding patients’ conditions seemed like an insurmountable task. Having no support from the institutions, I moved on to other projects, though I couldn't stop thinking and talking about my idea to study nonresponders to anyone willing to listen. Two years later, 1 was walking in Midtown Manhattan when I bumped into a friend who was the director of that same psychiatric state hospital that Thad visited weekly. A hospital administrator with no medical background, she had then already been deeply dedicated to the patients under her charge. She and I used to take coffee breaks with some of her staff, and I would tell them about my idea of giving nonresponding patients a second chance. When I ran into her two years later, she was on her way to lunch and suggested I join her. There, she told me she had recently been promoted to associate commissioner in the Office of Mental Health, the New York State agency overseeing all the mental health activities around the state. I told her I was very happy for her promotion, and I was; it is wonderful when such talented and dedicated people are recognized. Then she asked me, “What’s going on with your second-chance program?” I told her about the obstacles—academic, financial, administrative, and more—I had encountered in trying to find a place to test my hypothesis. She said, “I think I have a way. But it would require a great sacrifice on your part.” She then went on to explain that her state agency was looking for a young and passionate medical director for operations and asked if I would agree to meet the state commissioner and consider the position. I knew that she Leaming reading speed shared my propensity to “think outside the box,” and the thought of working together suddenly revived the second-chance idea as a real possibility. The next week, I met with the commissioner of mental health. He was a lovely, highly intelligent, and gentle person, and I liked him from the first moment. He was not a physician but a seasoned social worker who had risen from the trenches and was very familiar with the system. I gave an impromptu presentation of my rationale and strategy for the second-chance program, and he said, “I like your way of thinking. We need you in Albany.” I was still hesitant, as the idea of commuting two and a half hours to Albany was daunting. “I hope you will accept the position,” he said, adding jokingly, “You may not have a second chance to carry out the program.” He was right. This was a unique, unsolicited, one-time opportunity. This fortunate coincidence, in the chance meeting with my friend on the street, would never repeat itself. I had to do it. I accepted under the condition that I would not relocate to Albany but stay with my family in Manhattan, commuting weekly instead. I never regretted it. The transition was smooth, but the job was enormous in scope, and I barely lifted my head to breathe for a year. The difficulties and obstacles were many and various, including regulatory, financial, strategic, and staffing problems. Then there was the background drumbeat of naysayers among psychiatrists who were trapped in the aforementioned groupthink. My proposal to revisit each patient’s diagnosis and symptoms for different treatment strategies rather than looking for version 2.0 of the same treatments seemed antagonistic to the prevailing ethos. Which was, in a sense, exactly the point. The first patient arrived at the academic psychiatric hospital twenty-two years ago, and the Second Chance Program has been in existence ever since. At the outset, we worked with those who had been hospitalized for a median Page 125 of 226 + 59%
|
||
|
||
=== TRANSLATED TEXT ===
|
||
MĚLI BY MALOU AŽ ŽÁDNOU ŠANCI NA AKTIVNÍ A PRŮBĚŽNÉ HODNOCENÍ SVÉHO STAVU; NEBYLY BY PODNIKÁNY ŽÁDNÉ ÚSILÍ DÁLE ZJISTIT,
|
||
PROČ "SPRÁVNÉ" LÉKY VYVOLÁVALY ŠPATNÉ REAKCE (V TOMTO PŘÍPADĚ ŽÁDNOU REAKCI) NEBO PERIODICKY PŘEHODNOTIT JEJICH DIAGNÓZU
|
||
S NOVÝMI PERSPEKTIVAMI VYPLÝVAJÍCÍMI Z POKROKŮ V PSYCHIATRII A MEDICÍNĚ BĚHEM DESÍTEK LET, KTERÉ STRÁVILI UZAMČENÍ V
|
||
NEMOCNICI. ZHODNOCENÍ STAVU KAŽDÉHO Z PACIENTŮ, KTEŘÍ NEODPOVÍDALI, SE ZDÁLO JAKO NEPŘEKONATELNÝ ÚKOL. BEZ PODPORY OD
|
||
INSTITUCÍ JSEM SE PŘESUNUL K JINÝM PROJEKTŮM, I KDYŽ JSEM NEMOHL PŘESTAT MYSLIT A MLUVIT O SVÉM NÁPADU STUDOVAT
|
||
NEODPOVÍDAJÍCÍ PACIENTY S KÝMKOLI, KDO BY BYL OCHOTEN POSLOUCHAT. O DVA ROKY POZDĚJI JSEM SE PROCHÁZEL V MIDTOWN
|
||
MANHATTAN, KDYŽ JSEM NARAZIL NA PŘÍTELE, KTERÝ BYL ŘEDITELEM TÉ SAMÉ PSYCHIATRICKÉ STÁTNÍ NEMOCNICE, KTEROU THAD
|
||
NAVŠTĚVOVAL KAŽDÝ TÝDEN. Jako administrátorka nemocnice bez lékařského vzdělání byla již tehdy hluboce oddaná pacientům
|
||
pod její péčí. Dříve jsme si s jejím personálem dávali kávové přestávky a já jsem jim vyprávěl o svém nápadu dát
|
||
neodpovídajícím pacientům druhou šanci. Když jsem se s ní setkal o dva roky později, byla na cestě na oběd a navrhla,
|
||
abych se k ní přidal. Tam mi řekla, že byla nedávno povýšena na zástupkyni komisaře v Úřadu duševního zdraví, státní
|
||
agentuře, která dohlíží na všechny aktivity duševního zdraví v celém státě New York. Řekl jsem jí, že jsem velmi šťastný
|
||
za její povýšení, a byl jsem; je úžasné, když jsou tak talentovaní a oddaní lidé uznáváni. Poté se mě zeptala: „Co se
|
||
děje s tvým programem druhé šance?“ Řekl jsem jí o překážkách – akademických, finančních, administrativních a dalších –
|
||
na které jsem narazil při pokusu najít místo pro testování své hypotézy. Řekla: „Myslím, že mám způsob. Ale vyžadovalo
|
||
by to velkou oběť z tvé strany.“ Poté vysvětlila, že její státní agentura hledá mladého a vášnivého lékařského ředitele
|
||
pro operace a zeptala se, zda bych souhlasil se setkáním s komisařem státu a zvážil tuto pozici. Věděl jsem, že sdílí
|
||
mou tendenci „myslet mimo rámec“, a myšlenka na spolupráci náhle oživila myšlenku druhé šance jako reálnou možnost.
|
||
Příští týden jsem se setkal s komisařem duševního zdraví. Byl to milý, vysoce inteligentní a jemný člověk, a od prvního
|
||
okamžiku se mi líbil. Nebyl lékařem, ale zkušeným sociálním pracovníkem, který vzešel z terénu a byl velmi obeznámen se
|
||
systémem. Představil jsem mu improvizovanou prezentaci mého zdůvodnění a strategie pro program druhé šance, a on řekl:
|
||
„Líbí se mi tvůj způsob myšlení. Potřebujeme tě v Albany.“ Stále jsem váhal, protože myšlenka dojíždět dvě a půl hodiny
|
||
do Albany byla zastrašující. „Doufám, že přijmeš tuto pozici,“ řekl, a dodal žertem: „Možná nebudeš mít druhou šanci
|
||
realizovat program.“ Měl pravdu. Toto byla jedinečná, nevyžádaná, jednorázová příležitost. Tato šťastná náhoda, v podobě
|
||
náhodného setkání s mým přítelem na ulici, se už nikdy neopakovala. Musel jsem to udělat. Přijal jsem pod podmínkou, že
|
||
se nepřestěhuji do Albany, ale zůstanu se svou rodinou na Manhattanu a budu dojíždět každý týden. Nikdy jsem toho
|
||
nelitoval. Přechod byl hladký, ale práce byla obrovská v rozsahu, a téměř jsem na rok nezvedl hlavu, abych se nadechl.
|
||
Obtíže a překážky byly mnohé a různorodé, včetně regulačních, finančních, strategických a personálních problémů. Pak tu
|
||
byl pozadí neustálého tlaku skeptiků mezi psychiatry, kteří byli uvězněni v již zmíněném skupinovém myšlení. Můj návrh
|
||
přehodnotit diagnózu a symptomy každého pacienta pro různé léčebné strategie, místo abych hledal verzi 2.0 týchž léčeb,
|
||
se zdál být v rozporu s převládajícím étosem. Což bylo, v jistém smyslu, přesně to, co jsem chtěl. První pacient přišel
|
||
do akademické psychiatrické nemocnice před dvaadvaceti lety a Program druhé šance existuje od té doby. Na začátku jsme
|
||
pracovali s těmi, kteří byli hospitalizováni po mediánu
|