39 lines
7.9 KiB
Plaintext
39 lines
7.9 KiB
Plaintext
=== ORIGINAL TEXT ===
|
||
Kindle Library THE GIFT OF NOT BELONGING: HOW OUTSIDERS THRIVE INA WORLD OF JOINERS = Q time of twenty years. Many of those people had lost any ability to function on their own—a direct result of many years spent locked in a psychiatric unit with other severely ill patients and no responsibilities, agency, or path toward a better life. Some patients, we soon discovered, were not mentally ill at all, but had been admitted at a time when knowledge about various other conditions, such as Tourette’s syndrome, was limited. Most patients had never used any electronic devices, did not know how to shop, how to make food, how to do their laundry, or how to perform the myriad other activities of daily living that most people consider routine and trivial. Now they had to learn or relearn those skills, along with how to use public transportation, pay bills, show up for appointments, and interact with strangers in a way they hadn't done since they were admitted. Each patient who recovered symptomatically but was too broken to master the skills needed to live independently got a place in a program that offered protective living as well as a full range of social and medical services. Since then, hundreds of patients have been transitioned back into the community. Though it has been many years since I left that government position, to this day few moments bring me more joy than when I sit with my young residents and they say, “This patient seems like a good candidate for the Second Chance Program. Are you familiar with that?” At which point I smile under my mustache and answer, “Yes, to a certain extent,” and let them tell me about it. Starting this program is perhaps my most enduring legacy, and my proudest example of what can be achieved by working around the status quo. I will admit that for many years before actually launching the program, I succumbed to everyone telling me my idea was both impossible and futile. This would be the last time I would allow a figure of authority—or anyone —to make me believe that I was wrong just because no one else thought I Leaming reading speed was right. It showed me definitively that we (unfortunately) live in a culture that puts sticking with the consensus opinion above all else, even when that means depriving victims of a broken system of a second chance to participate in life. And it solidified my conviction that our society desperately needs more perspectives and ideas that do not conform to the conventional wisdom dictated by the hive mind. THE ABSTRACTIONS OF THE COLLECTIVE MIND Emily Dickinson once wrote, “The soul selects her own society.” Yet for many souls, one’s position in society is not so much a choice as it is a function of where we live, what family, religion, or social class we were born into, and what ethnicity and/or race we are. Most people embrace—or at least accept— the social groups to which they have been assigned. Otroverts do not. They place no trust in any group formed around an abstract idea or circumstance of birth, such as ideology, politics, race, economy, religion, and nationality, which exist only in the collective mind. For them, the idea of unquestionable devotion to a group of people linked by a set of tacit criteria agreed upon by the group’s members makes little sense, no matter how venerable that group is in the eyes of the majority. Most humans adhere to these binding abstractions for various reasons —many of them completely valid. Membership in a group of people who share our ideology, background, or aspects of our experience creates a path for connection, which is especially appealing when other obvious routes, such as family or work, aren’t available. Such groups also provide a set of unwritten instructions about how to behave, which helps to ward off ambiguity and uncertainty, while also keeping everyone in line. When things Page 127 of 226 + 60%
|
||
|
||
=== TRANSLATED TEXT ===
|
||
ČAS DVACETI LET. Mnoho těchto lidí ztratilo jakoukoli schopnost fungovat samostatně – což bylo přímým důsledkem mnoha
|
||
let strávených uzamčených v psychiatrické jednotce s jinými těžce nemocnými pacienty, bez jakýchkoli povinností,
|
||
možnosti rozhodování nebo cesty k lepšímu životu. Někteří pacienti, jak jsme brzy zjistili, nebyli vůbec duševně
|
||
nemocní, ale byli přijati v době, kdy znalosti o různých jiných stavech, jako je Touretteův syndrom, byly omezené.
|
||
Většina pacientů nikdy nepoužívala žádné elektronické zařízení, nevěděla, jak nakupovat, jak připravit jídlo, jak prát
|
||
prádlo nebo jak vykonávat nesčetné další činnosti každodenního života, které většina lidí považuje za rutinní a
|
||
triviální. Nyní se museli tyto dovednosti naučit nebo znovu naučit, spolu s tím, jak používat veřejnou dopravu, platit
|
||
účty, docházet na schůzky a komunikovat s cizími lidmi způsobem, který od doby přijetí nedělali. Každý pacient, který se
|
||
symptomaticky uzdravil, ale byl příliš zlomený na to, aby zvládl dovednosti potřebné k samostatnému životu, dostal místo
|
||
v programu, který nabízel ochranné bydlení a také plný rozsah sociálních a zdravotních služeb. Od té doby bylo do
|
||
komunity převedeno stovky pacientů. I když uplynulo mnoho let od doby, kdy jsem opustil tuto vládní pozici, dodnes mi
|
||
málo okamžiků přináší větší radost než když sedím se svými mladými obyvateli a oni říkají: „Tento pacient se zdá být
|
||
dobrým kandidátem na Program Druhé šance. Jste s tím obeznámen?“ V tu chvíli se usmívám pod svými kníry a odpovídám:
|
||
„Ano, do určité míry,“ a nechám je, aby mi o tom pověděli. Zahájení tohoto programu je možná mým nejtrvalejším odkazem a
|
||
mým nejpyšnějším příkladem toho, co lze dosáhnout prací mimo status quo. Přiznám se, že mnoho let před skutečným
|
||
spuštěním programu jsem podlehl všem, kteří mi říkali, že můj nápad je jak nemožný, tak marný. Toto by byla poslední
|
||
doba, kdy bych dovolil nějaké autoritě – nebo komukoli jinému – přesvědčit mě, že se mýlím, jen proto, že nikdo jiný si
|
||
nemyslel, že mám pravdu. Ukázalo mi to jednoznačně, že žijeme (bohužel) v kultuře, která upřednostňuje setrvání u
|
||
konsensuálního názoru nade vše, i když to znamená odepřít obětem rozbitého systému druhou šanci účastnit se života. A
|
||
upevnilo to mé přesvědčení, že naše společnost zoufale potřebuje více perspektiv a nápadů, které se neřídí konvenční
|
||
moudrostí diktovanou kolektivní myslí.
|
||
|
||
ABSTRAKCE KOLEKTIVNÍ MYSLI. Emily Dickinsonová jednou napsala: „Duše si vybírá svou vlastní společnost.“ Přesto pro
|
||
mnoho duší není postavení ve společnosti tak úplně volbou, jako spíše funkcí toho, kde žijeme, do jaké rodiny,
|
||
náboženství nebo sociální třídy jsme se narodili a jakou etnicitu a/nebo rasu máme. Většina lidí přijímá – nebo alespoň
|
||
akceptuje – sociální skupiny, do kterých byli přiřazeni. Otroverts to nedělají. Nevěří žádné skupině, která je založena
|
||
na abstraktním nápadu nebo okolnosti narození, jako je ideologie, politika, rasa, ekonomika, náboženství a národnost,
|
||
které existují pouze v kolektivní mysli. Pro ně je myšlenka nepochybné oddanosti skupině lidí spojené souborem tacitních
|
||
kritérií, na kterých se členové skupiny dohodli, málo smysluplná, bez ohledu na to, jak vážená ta skupina je v očích
|
||
většiny. Většina lidí se k těmto závazným abstrakcím přidržuje z různých důvodů – mnohé z nich jsou zcela platné.
|
||
Členství ve skupině lidí, kteří sdílejí naši ideologii, zázemí nebo aspekty naší zkušenosti, vytváří cestu k propojení,
|
||
což je obzvlášť přitažlivé, když nejsou k dispozici jiné zřejmé cesty, jako je rodina nebo práce. Takové skupiny také
|
||
poskytují soubor nepsaných pokynů o tom, jak se chovat, což pomáhá odvrátit nejasnost a nejistotu, zatímco také udržuje
|
||
všechny v mezích. Když se věci
|