68 lines
7.9 KiB
Plaintext
68 lines
7.9 KiB
Plaintext
=== ORIGINAL TEXT ===
|
||
THE GIFT OF NOT BELONGING: HOW OUTSIDERS THRIVE INA WORLD OF JOINERS = Q
|
||
|
||
time of twenty years. Many of those people had lost any ability to function on their own—a direct result of many years spent locked in a psychiatric unit with other severely ill patients and no responsibilities, agency, or path toward a better life. Some patients, we soon discovered, were not mentally ill at all, but had been admitted at a time when knowledge about various other conditions, such as Tourette’s syndrome, was limited. Most patients had never used any electronic devices, did not know how to shop, how to make food, how to do their laundry, or how to perform the myriad other activities of daily living that most people consider routine and trivial. Now they had to learn or relearn those skills, along with how to use public transportation, pay bills, show up for appointments, and interact with strangers in a way they hadn't done since they were admitted. Each patient who recovered symptomatically but was too broken to master the skills needed to live independently got a place in a program that offered protective living as well as a full range of social and medical services. Since then, hundreds of patients have been transitioned back into the community.
|
||
|
||
Though it has been many years since I left that government position, to this day few moments bring me more joy than when I sit with my young residents and they say, “This patient seems like a good candidate for the Second Chance Program. Are you familiar with that?” At which point I smile under my mustache and answer, “Yes, to a certain extent,” and let them tell me about it.
|
||
|
||
Starting this program is perhaps my most enduring legacy, and my proudest example of what can be achieved by working around the status quo. I will admit that for many years before actually launching the program, I succumbed to everyone telling me my idea was both impossible and futile. This would be the last time I would allow a figure of authority—or anyone
|
||
|
||
—to make me believe that I was wrong just because no one else thought I
|
||
|
||
was right. It showed me definitively that we (unfortunately) live in a culture that puts sticking with the consensus opinion above all else, even when that means depriving victims of a broken system of a second chance to participate in life. And it solidified my conviction that our society desperately needs more perspectives and ideas that do not conform to the conventional wisdom dictated by the hive mind.
|
||
|
||
THE ABSTRACTIONS OF THE COLLECTIVE MIND
|
||
|
||
Emily Dickinson once wrote, “The soul selects her own society.” Yet for many souls, one’s position in society is not so much a choice as it is a function of where we live, what family, religion, or social class we were born into, and what ethnicity and/or race we are. Most people embrace—or at least accept— the social groups to which they have been assigned. Otroverts do not. They place no trust in any group formed around an abstract idea or circumstance of birth, such as ideology, politics, race, economy, religion, and nationality, which exist only in the collective mind. For them, the idea of unquestionable devotion to a group of people linked by a set of tacit criteria agreed upon by the group’s members makes little sense, no matter how venerable that group is in the eyes of the majority.
|
||
|
||
Most humans adhere to these binding abstractions for various reasons —many of them completely valid. Membership in a group of people who share our ideology, background, or aspects of our experience creates a path for connection, which is especially appealing when other obvious routes, such as family or work, aren’t available. Such groups also provide a set of unwritten instructions about how to behave, which helps to ward off
|
||
|
||
ambiguity and uncertainty, while also keeping everyone in line. When things
|
||
|
||
Ra us
|
||
|
||
=== TRANSLATED TEXT ===
|
||
DÁREK NEPATŘENÍ: JAK SE ODPOUTANCI PROSPÍVAJÍ VE SVĚTĚ PŘIPOJENÝCH
|
||
|
||
čas dvaceti let. Mnozí z těchto lidí ztratili jakoukoli schopnost fungovat samostatně – což bylo přímým důsledkem mnoha
|
||
let strávených uzamčenými v psychiatrické jednotce s dalšími těžce nemocnými pacienty, bez jakýchkoli povinností,
|
||
agentury nebo cesty k lepšímu životu. Někteří pacienti, jak jsme brzy zjistili, nebyli vůbec duševně nemocní, ale byli
|
||
přijati v době, kdy znalosti o různých jiných stavech, jako je Touretteův syndrom, byly omezené. Většina pacientů nikdy
|
||
nepoužívala žádné elektronické zařízení, nevěděla, jak nakupovat, jak připravit jídlo, jak prát prádlo nebo jak
|
||
vykonávat nesčetné další činnosti každodenního života, které většina lidí považuje za rutinní a triviální. Nyní se
|
||
museli tyto dovednosti naučit nebo si je znovu osvojit, spolu s tím, jak používat veřejnou dopravu, platit účty,
|
||
docházet na schůzky a interagovat s cizími lidmi způsobem, který od doby jejich přijetí nedělali. Každý pacient, který
|
||
se symptomaticky uzdravil, ale byl příliš zlomený na to, aby zvládl dovednosti potřebné k samostatnému životu, dostal
|
||
místo v programu, který nabízel ochranné bydlení a také plný rozsah sociálních a zdravotnických služeb. Od té doby bylo
|
||
do komunity převedeno stovky pacientů.
|
||
|
||
I když uplynulo mnoho let od doby, kdy jsem opustil tuto vládní pozici, dodnes mi málo okamžiků přináší větší radost než
|
||
když sedím se svými mladými obyvateli a oni říkají: „Tento pacient se zdá být dobrým kandidátem na Program Druhé šance.
|
||
Jste s tím obeznámen?“ V tu chvíli se usmívám pod svými kníry a odpovídám: „Ano, do určité míry,“ a nechám je, aby mi o
|
||
tom pověděli.
|
||
|
||
Zahájení tohoto programu je možná mým nejtrvalejším odkazem a mým nejpyšnějším příkladem toho, co lze dosáhnout prací
|
||
mimo status quo. Přiznám se, že mnoho let před skutečným spuštěním programu jsem podlehl všem, kteří mi říkali, že můj
|
||
nápad je jak nemožný, tak marný. To by byla poslední doba, kdy bych dovolil nějaké autoritě – nebo komukoli jinému –
|
||
přesvědčit mě, že se mýlím jen proto, že nikdo jiný si nemyslel, že mám pravdu. Ukázalo mi to jednoznačně, že žijeme
|
||
(bohužel) v kultuře, která upřednostňuje setrvání u konsensuálního názoru nade vše, i když to znamená odepřít obětem
|
||
rozbitého systému druhou šanci účastnit se života. A upevnilo to mou přesvědčení, že naše společnost zoufale potřebuje
|
||
více perspektiv a nápadů, které se neřídí konvenční moudrostí diktovanou kolektivní myslí.
|
||
|
||
ABSTRAKCE KOLEKTIVNÍ MYSLI
|
||
|
||
Emily Dickinson jednou napsala: „Duše si vybírá svou vlastní společnost.“ Přesto pro mnohé duše není postavení ve
|
||
společnosti tak úplně volbou, jako spíše funkcí toho, kde žijeme, do jaké rodiny, náboženství nebo sociální třídy jsme
|
||
se narodili a jakou etnicitu a/nebo rasu máme. Většina lidí přijímá – nebo alespoň akceptuje – sociální skupiny, do
|
||
kterých byli přiřazeni. Odpoutanci to nedělají. Nevěří žádné skupině vytvořené kolem abstraktního nápadu nebo okolnosti
|
||
narození, jako je ideologie, politika, rasa, ekonomika, náboženství a národnost, které existují pouze v kolektivní
|
||
mysli. Pro ně má myšlenka nepochybné oddanosti skupině lidí spojené souborem tacitních kritérií dohodnutých členy
|
||
skupiny malý smysl, bez ohledu na to, jak vážená ta skupina je v očích většiny.
|
||
|
||
Většina lidí se z různých důvodů drží těchto závazných abstrakcí — mnohé z nich jsou zcela platné. Členství ve skupině
|
||
lidí, kteří sdílejí naši ideologii, zázemí nebo aspekty našich zkušeností, vytváří cestu k propojení, což je obzvlášť
|
||
přitažlivé, když nejsou k dispozici jiné zřejmé cesty, jako je rodina nebo práce. Takové skupiny také poskytují soubor
|
||
nepsaných pokynů o tom, jak se chovat, což pomáhá odvrátit
|
||
|
||
nejasnost a nejistotu, zatímco také udržuje všechny v mezích. Když se věci
|