kindle_OCR/scanned_pages/page_060_translated.txt

=== ORIGINAL TEXT ===
THE GIFT OF NOT BELONGING: HOW OUTSIDERS THRIVE INA WORLD OF JOINERS = Q

they would have little to no chance for an active, ongoing review of their condition; no efforts would be made to further investigate why the “right” medications were eliciting the wrong responses (in this case, no response at all) or to revisit their diagnosis periodically with new perspectives born of advances in psychiatry and medicine during the decades they had spent locked up in a hospital. Reevaluating each of the nonresponding patients’ conditions seemed like an insurmountable task. Having no support from the institutions, I moved on to other projects, though I couldn't stop thinking and talking about my idea to study nonresponders to anyone willing to listen.

Two years later, 1 was walking in Midtown Manhattan when I bumped into a friend who was the director of that same psychiatric state hospital that Thad visited weekly. A hospital administrator with no medical background, she had then already been deeply dedicated to the patients under her charge. She and I used to take coffee breaks with some of her staff, and I would tell them about my idea of giving nonresponding patients a second chance. When I ran into her two years later, she was on her way to lunch and suggested I join her. There, she told me she had recently been promoted to associate commissioner in the Office of Mental Health, the New York State agency overseeing all the mental health activities around the state. I told her I was very happy for her promotion, and I was; it is wonderful when such talented and dedicated people are recognized. Then she asked me, “What’s going on with your second-chance program?”

I told her about the obstacles—academic, financial, administrative, and more—I had encountered in trying to find a place to test my hypothesis. She said, “I think I have a way. But it would require a great sacrifice on your part.” She then went on to explain that her state agency was looking for a young and passionate medical director for operations and asked if I would agree

to meet the state commissioner and consider the position. I knew that she

shared my propensity to “think outside the box,” and the thought of working together suddenly revived the second-chance idea as a real possibility.

The next week, I met with the commissioner of mental health. He was a lovely, highly intelligent, and gentle person, and I liked him from the first moment. He was not a physician but a seasoned social worker who had risen from the trenches and was very familiar with the system. I gave an impromptu presentation of my rationale and strategy for the second-chance program, and he said, “I like your way of thinking. We need you in Albany.” I was still hesitant, as the idea of commuting two and a half hours to Albany was daunting. “I hope you will accept the position,” he said, adding jokingly, “You may not have a second chance to carry out the program.” He was right. This was a unique, unsolicited, one-time opportunity. This fortunate coincidence, in the chance meeting with my friend on the street, would never repeat itself. I had to do it. I accepted under the condition that I would not relocate to Albany but stay with my family in Manhattan, commuting weekly instead. I never regretted it.

The transition was smooth, but the job was enormous in scope, and I barely lifted my head to breathe for a year. The difficulties and obstacles were many and various, including regulatory, financial, strategic, and staffing problems. Then there was the background drumbeat of naysayers among psychiatrists who were trapped in the aforementioned groupthink. My proposal to revisit each patient’s diagnosis and symptoms for different treatment strategies rather than looking for version 2.0 of the same treatments seemed antagonistic to the prevailing ethos. Which was, in a sense, exactly the point.

The first patient arrived at the academic psychiatric hospital twenty-two years ago, and the Second Chance Program has been in existence ever since.

At the outset, we worked with those who had been hospitalized for a median

Ra us

=== TRANSLATED TEXT ===
DÁREK NEPATŘENÍ: JAK SE CIZINCI PROSPÍVAJÍ VE SVĚTĚ PŘIPOJENÍ

Měli by jen malou nebo žádnou šanci na aktivní, průběžné přezkoumání svého stavu; žádné úsilí by nebylo vynaloženo na
další zkoumání, proč „správné“ léky vyvolávají nesprávné reakce (v tomto případě žádnou reakci) nebo na to, aby se
jejich diagnóza pravidelně přehodnocovala s novými perspektivami, které vznikly díky pokrokům v psychiatrii a medicíně
během desetiletí, která strávili zavření v nemocnici. Přehodnocení stavu každého z pacientů, kteří nereagovali, se zdálo
jako nepřekonatelný úkol. Bez podpory institucí jsem se pustil do jiných projektů, i když jsem nemohl přestat myslet a
mluvit o svém nápadu studovat nereagující pacienty s kýmkoli, kdo byl ochoten poslouchat.

O dva roky později jsem se procházel v Midtown Manhattan, když jsem narazil na kamarádku, která byla ředitelkou té samé
psychiatrické státní nemocnice, kterou Thad navštěvoval každý týden. Jako administrátorka nemocnice bez lékařského
zázemí byla již tehdy hluboce oddaná pacientům, kteří byli pod její péčí. Dříve jsme si s některými jejími zaměstnanci
dávali kávové přestávky a já jsem jim vyprávěl o svém nápadu dát nereagujícím pacientům druhou šanci. Když jsem ji
potkal o dva roky později, byla na cestě na oběd a navrhla, abych se k ní přidal. Tam mi řekla, že byla nedávno povýšena
na zástupce komisaře v Úřadu duševního zdraví, státní agentuře New Yorku, která dohlíží na všechny aktivity duševního
zdraví v celém státě. Řekl jsem jí, že jsem velmi šťastný za její povýšení, a byl jsem; je skvělé, když jsou tak
talentovaní a oddaní lidé oceněni. Poté se mě zeptala: „Co se děje s tvým programem druhé šance?“

Pověděl jsem jí o překážkách – akademických, finančních, administrativních a dalších – které jsem potkal při pokusu
najít místo pro testování své hypotézy. Řekla: „Myslím, že mám způsob. Ale vyžadovalo by to velkou oběť z tvé strany.“
Poté mi vysvětlila, že její státní agentura hledá mladého a vášnivého lékařského ředitele pro provoz a zeptala se, zda
bych souhlasil se setkáním s komisařem státu a zvážil tuto pozici. Věděl jsem, že sdílí mou tendenci „myslet mimo
rámec“, a myšlenka na spolupráci náhle oživila myšlenku druhé šance jako reálnou možnost.

Příští týden jsem se setkal s komisařem duševního zdraví. Byl to milý, vysoce inteligentní a jemný člověk, a od prvního
okamžiku se mi líbil. Nebyl lékařem, ale zkušeným sociálním pracovníkem, který vzešel z terénu a byl velmi obeznámen se
systémem. Představil jsem mu improvizovanou prezentaci mého zdůvodnění a strategie pro program druhé šance, a on řekl:
„Líbí se mi tvůj způsob myšlení. Potřebujeme tě v Albany.“ Stále jsem váhal, protože myšlenka dojíždět dvě a půl hodiny
do Albany byla zastrašující. „Doufám, že přijmeš tuto pozici,“ řekl, a dodal žertem: „Možná nebudeš mít druhou šanci
realizovat program.“ Měl pravdu. Toto byla jedinečná, nevyžádaná, jednorázová příležitost. Tato šťastná náhoda, v podobě
náhodného setkání s mou kamarádkou na ulici, se už nikdy neopakovala. Musel jsem to udělat. Přijal jsem pod podmínkou,
že se nepřestěhuji do Albany, ale zůstanu se svou rodinou na Manhattanu a budu dojíždět týdně. Nikdy jsem toho
nelitoval.

PŘECHOD BYL HLADKÝ, ALE PRÁCE BYLA OBROVSKÁ A JÁ JSEM TÉMĚŘ ROK NEMĚL ČAS ZDVIHNOUT HLAVU A DÝCHAT. Obtíže a překážky
byly mnohé a rozmanité, včetně regulačních, finančních, strategických a personálních problémů. K tomu se přidávalo
pozadí neustálého nesouhlasu mezi psychiatry, kteří byli uvězněni v již zmíněném skupinovém myšlení. Můj návrh znovu
přehodnotit diagnózu a symptomy každého pacienta pro různé léčebné strategie, místo abychom hledali verzi 2.0 stejných
léčeb, se zdál být v rozporu s převládajícím étosem. Což, v jistém smyslu, bylo přesně to, co jsem chtěl říct.

První pacient přišel do akademické psychiatrické nemocnice před dvaadvaceti lety a Program Druhé šance existuje od té
doby.

Na začátku jsme pracovali s těmi, kteří byli hospitalizováni na medián