77 lines
8.1 KiB
Plaintext
77 lines
8.1 KiB
Plaintext
=== ORIGINAL TEXT ===
|
||
THE GIFT OF NOT BELONGING: HOW OUTSIDERS THRIVE INA WORLD OF JOINERS = Q
|
||
|
||
than a direction for future treatment.
|
||
|
||
But she never lost the motivation to find a way through. I’d been recommended as a psychiatrist who could help people considered resistant to treatment, and at first, she believed in me just as she had believed in every doctor who came before me, which is to say, not very much. She knew that at the deepest level, none of them truly understood her, but she also couldn’t help but chastise herself for being misunderstood. She told me, “I am not good at anything. I am a freak.” To which I replied, “You are very good at one thing—namely, staying in bed.” Her response? “Doctor, reverse psychology has been tried plenty. It does not work on me: my entire psychology is already reversed.”
|
||
|
||
I told her that I meant it seriously. She’d been telling herself she could not do anything, but she was actually very good at staying in bed. It was not good. for her, but she was undeniably committed to it. Most people cannot stay in bed for long, uninterrupted periods. “It’s helpful,” I explained, “to find at least one thing that you are good at or at least consistent in. Staying in bed is your superpower.”
|
||
|
||
She thought about it, and a little smile crept onto her face before she said, “am a staying-in-bed specialist... the best!”
|
||
|
||
“Yes,” I said. “You've perfected it into an art form.”
|
||
|
||
This was the first small step in what eventually became a new life for T. Over many months and many conversations, she started realizing that staying in bed to avoid life had not succeeded in easing her suffering. This opened her up to the notion that her sense of non-belonging was actually the cause rather than the outcome of her lifelong struggles and that she would never be at peace until she learned to understand and accept this aspect of who she was. At one point, I asked her if she could think of an environment (other than her bed) that made her happy. She replied that the best time of her
|
||
|
||
life was when she had traveled alone to the South Pacific islands and spent her days scuba diving and swimming in the sea.
|
||
|
||
When I suggested that perhaps it was not the best choice to continue living “landlocked” in the northeast of the country, she insisted that her misery was within her and therefore followed her everywhere. No matter where she went, she claimed, she could never break free from the idea that everyone around her was judging and criticizing her. I disagreed.
|
||
|
||
All otroverts have an internal rebellious streak—a kind of shield against indoctrination—which allows them to live as their true selves even in the face of societal pressure. But for those like T, whose rebellious streak had been crushed by a strict, uncompromising family, the inability to be indoctrinated makes life even more difficult. It is akin to the experience of someone born into a very religious family and community who secretly cannot believe ina god. No matter how hard they try, it does not happen. They can pray and go through the religious motions, but inside they feel like frauds. T thought that being an outsider despite having no perceivable “social faults” had to be the product of some personal failing that she needed to find a way to overcome. To her family, her decision not to get married or have children and her desire to live on a South Pacific island seemed capricious, impulsive, or just evidence of her willful resistance to the notion of living the life they expected. She had become convinced that she was too damaged to ever be able to master the rules of social engagement, which eventually grew so overwhelming that she dropped out altogether.
|
||
|
||
We spent the next year or so considering the possibility that even though a group of people—in this case, her family—agrees on a certain way of being and behaving, it isn’t necessarily the only way. She came to understand that whatever her close circle might have expected of her, she was in no way
|
||
|
||
compelled to comply—that she was allowed to have her own point of view
|
||
|
||
Ra us
|
||
|
||
=== TRANSLATED TEXT ===
|
||
DÁREK NEPATŘENÍ: JAK SE ODPOUTANCI PROSPÍVAJÍ VE SVĚTĚ PŘIPOJENÝCH = Q
|
||
|
||
než jen směr pro budoucí léčbu.
|
||
|
||
Ale nikdy neztratila motivaci najít cestu ven. Byla mi doporučena jako psychiatr, který může pomoci lidem považovaným za
|
||
odolné vůči léčbě, a zpočátku mi věřila stejně jako každému lékaři, který přišel přede mnou, což znamená, že moc ne.
|
||
Věděla, že na nejhlubší úrovni ji nikdo z nich skutečně nechápal, ale také se nemohla ubránit tomu, aby se za to, že je
|
||
nepochopena, neodsuzovala. Řekla mi: „Nejsem dobrá v ničem. Jsem podivínka.“ Na to jsem odpověděl: „Jsi velmi dobrá v
|
||
jedné věci – totiž v ležení v posteli.“ Její reakce? „Doktore, obrácená psychologie byla vyzkoušena mnohokrát. Na mě to
|
||
nefunguje: moje celá psychologie je už obrácená.“
|
||
|
||
Řekl jsem jí, že to myslím vážně. Říkala si, že nemůže nic dělat, ale ve skutečnosti byla velmi dobrá v ležení v
|
||
posteli. Nebylo to pro ni dobré, ale nepopiratelně se tomu věnovala. Většina lidí nemůže dlouho, bez přerušení, ležet v
|
||
posteli. „Je užitečné,“ vysvětlil jsem, „najít alespoň jednu věc, v níž jsi dobrá nebo alespoň konzistentní. Ležení v
|
||
posteli je tvá super síla.“
|
||
|
||
Zamyslela se nad tím a na tváři se jí objevil malý úsměv, než řekla: „Jsem specialistka na ležení v posteli... ta
|
||
nejlepší!“
|
||
|
||
„Ano,“ řekl jsem. „Dokázala jsi to povýšit na umění.“
|
||
|
||
To byl první malý krok k tomu, co se nakonec stalo novým životem pro T. Během mnoha měsíců a mnoha rozhovorů začala
|
||
chápat, že ležení v posteli, aby se vyhnula životu, jí nepomohlo zmírnit její utrpení. To ji otevřelo myšlence, že její
|
||
pocit nepatřičnosti byl ve skutečnosti příčinou, nikoli následkem jejích celoživotních bojů, a že nikdy nenajde klid,
|
||
dokud se nenaučí chápat a přijímat tuto část toho, kým je. V jednom okamžiku jsem se jí zeptal, jestli si dokáže
|
||
vzpomenout na prostředí (kromě její postele), které ji dělalo šťastnou. Odpověděla, že nejlepší doba jejího života byla,
|
||
když sama cestovala na ostrovy v Tichém oceánu a trávila dny potápěním a plaváním v moři.
|
||
|
||
Když jsem navrhl, že možná není nejlepší volbou pokračovat v životě „uzavřená“ na severovýchodě země, trvala na tom, že
|
||
její neštěstí je uvnitř ní a proto ji provází všude. Ať šla kamkoli, tvrdila, že se nikdy nemohla osvobodit od myšlenky,
|
||
že ji všichni kolem soudí a kritizují. Nesouhlasil jsem.
|
||
|
||
Všichni otroverti mají vnitřní rebelský prvek – jakýsi štít proti indoktrinaci – který jim umožňuje žít jako jejich
|
||
pravé já i tváří v tvář společenskému tlaku. Ale pro ty jako T, jejichž rebelský prvek byl potlačen přísnou,
|
||
nekompromisní rodinou, neschopnost být indoktrinován činí život ještě obtížnějším. Je to podobné zkušenosti někoho, kdo
|
||
se narodil do velmi náboženské rodiny a komunity, a kdo tajně nemůže uvěřit v Boha. Ať se snaží jakkoli, neděje se to.
|
||
Mohou se modlit a procházet náboženskými rituály, ale uvnitř se cítí jako podvodníci. T si myslela, že být outsiderem,
|
||
přestože nemá žádné zjevné „společenské nedostatky“, musí být výsledkem nějakého osobního selhání, které musí najít
|
||
způsob, jak překonat. Její rodině se její rozhodnutí nevzít si a nemít děti a touha žít na ostrově v Tichém oceánu zdály
|
||
svévolné, impulzivní nebo prostě důkazem její vůle odporovat představě o životě, který od ní očekávali. Byla
|
||
přesvědčena, že je příliš poškozená na to, aby kdy dokázala ovládnout pravidla společenského zapojení, což se nakonec
|
||
stalo tak ohromujícím, že se úplně stáhla.
|
||
|
||
Další rok nebo tak jsme zvažovali možnost, že i když skupina lidí – v tomto případě její rodina – souhlasí s určitým
|
||
způsobem bytí a chování, nemusí to být nutně jediný způsob. Pochopila, že ať už její blízké okolí očekávalo cokoliv,
|
||
nebyla nijak
|
||
|
||
donucena se podřídit – že měla právo mít svůj vlastní názor.
|