kindle_OCR/scanned_pages/page_039_translated.txt

=== ORIGINAL TEXT ===
THE GIFT OF NOT BELONGING: HOW OUTSIDERS THRIVE INA WORLD OF JOINERS = Q

accepted, even where they are unwanted, and to “remain relevant“ in the way they’ve always been taught matters.

On one hand, this evolution makes joining more difficult and requires a higher motivation level than ready-made childhood groups. On the other hand, it makes rejection harder to swallow. Communal people who are socially unsuccessful develop anxiety, self-esteem issues, and other mental health challenges because they have learned to equate their popularity with their sense of self.

As social life becomes increasingly self-scripted, the need to belong becomes more urgent. For many communal individuals, belonging to a group —whether it’s the formal variety, like a religious congregation, or informal, like a circle of friends—provides the social support needed to ward off discomfort with the futility of life we all encounter at moments in adulthood, along with the growing awareness of the loneliness of death.

For a society, communality can be especially valuable in the face of shared hardship, when any group tends to close ranks in grim determination. A calamity like a natural disaster, war, or terror is a threat to collective safety, and its arrival means individuals are often willing to make great sacrifices, and sometimes even risk their own lives, in order to save others, including strangers. This level of altruism is rare in everyday life, because the majority of the time, getting along does not necessitate great sacrifice. Greed, inequality, competition—all things that the collective tolerates and even venerates in times of plenty—become unsustainable in times of crisis. Instead, helping others and sharing burdens rather than focusing on oneself suddenly become admirable and even heroic, bringing the social rewards that financial success and elite status bring in regular times. The higher the existential threat to the group, the greater the feeling of unity, as well as the

level of sacrifice, as the group calls upon each member to do their part for the

collective survival.

The COVID pandemic demonstrated this principle many times over. When it arrived, self-imposed restrictions of an unprecedented nature sprang up overnight. Businesses shut their doors, schools sent children home, and whole countries went into voluntary quarantine in an attempt to stop the spread of the virus. People kept six feet of distance from one another, stopped meeting in indoor spaces, and wore masks in public: both to protect themselves and out of consideration for others. Meanwhile, charitable donations and other forms of assistance such as food delivery to the elderly and homebound and telephone helplines serving the socially isolated increased dramatically, demonstrating the collective to indeed be stronger than the sum of its parts.

All of which reinforces the one central, immutable cultural principle in any society at any time in history: Togetherness is preferable to aloneness. And while this is true for many people, particularly during difficult times, it is not true for otroverts, who never feel true unity with the groups to which they are assigned even while banding together with others to ensure the members’ mutual survival.

Our culture puts so much stock in communality that a different stance —the otrovert stance—is understood as pathology. If we all agree there is only one right way to move through the world, the otroverts’ can only be the wrong way. Fortunately, the vast majority of people would disagree with that statement. We do not expect all people to be the same. In fact, we accept a wide variety of personalities and temperaments—and often enjoy them. Non-belonging is merely another facet of one’s personality that shapes certain experiences of being human. And yet we treat it very differently from other preferences by continuing to insist that otroverts give up their true

self in favor of the collective (perhaps because so many of us did undergo

Ra us

=== TRANSLATED TEXT ===
DÁREK NEPATŘENÍ: JAK SE CIZINCI PROSPÍVAJÍ VE SVĚTĚ PŘIPOJENÝCH = Q

přijati, i když jsou nechtěni, a „zůstat relevantní“ způsobem, jakým se vždy učili, že to má význam.

Na jedné straně tato evoluce ztěžuje připojení a vyžaduje vyšší úroveň motivace než hotové dětské skupiny. Na druhé
straně ztěžuje přijímání odmítnutí. Komunitní lidé, kteří nejsou sociálně úspěšní, vyvíjejí úzkost, problémy se
sebevědomím a další psychické výzvy, protože se naučili ztotožňovat svou popularitu se svým pocitem identity.

Jak se sociální život stává stále více sepsaným, potřeba patřit se stává naléhavější. Pro mnohé komunitní jedince
poskytuje patření do skupiny — ať už formální, jako je náboženská kongregace, nebo neformální, jako je kruh přátel —
sociální podporu potřebnou k odvrácení nepohodlí z marnosti života, s níž se všichni setkáváme v dospělosti, spolu s
rostoucím uvědoměním si osamělosti smrti.

Pro společnost může být komunita obzvlášť cenná tváří v tvář sdíleným těžkostem, kdy se jakákoli skupina obvykle stahuje
dohromady s vážným odhodláním. Pohroma, jako je přírodní katastrofa, válka nebo teror, představuje hrozbu pro kolektivní
bezpečnost, a její příchod znamená, že jednotlivci jsou často ochotni podstoupit velké oběti, a někdy dokonce riskovat
své vlastní životy, aby zachránili ostatní, včetně cizinců. Tato úroveň altruismu je v každodenním životě vzácná,
protože většinu času nevyžaduje soužití velké oběti. Chamtivost, nerovnost, konkurence — to vše, co kolektiv toleruje a
dokonce ctí v časech hojnosti — se stává neudržitelným v krizových obdobích. Místo toho se pomoc druhým a sdílení
břemen, spíše než soustředění na sebe, náhle stává obdivuhodným a dokonce hrdinským, přinášejícím sociální odměny, které
finanční úspěch a elitní status přinášejí v běžných časech. Čím větší je existenční hrozba pro skupinu, tím silnější je
pocit jednoty, stejně jako úroveň oběti, když skupina vyzývá každého člena, aby udělal svou část pro kolektivní přežití.

Pandemie COVID ukázala tento princip mnohokrát. Když přišla, samonastavená omezení bezprecedentní povahy se objevila
přes noc. Firmy zavřely své dveře, školy poslaly děti domů a celé země šly do dobrovolné karantény v pokusu zastavit
šíření viru. Lidé dodržovali vzdálenost šesti stop od sebe, přestali se scházet v uzavřených prostorách a nosili masky
na veřejnosti: jak pro ochranu sebe, tak z ohledu na ostatní. Mezitím se charitativní dary a další formy pomoci, jako je
doručování jídla starším a lidem s omezenou mobilitou a telefonní linky pro sociálně izolované, dramaticky zvýšily, což
dokazuje, že kolektiv je skutečně silnější než součet jeho částí.

To vše posiluje jedno centrální, neměnné kulturní pravidlo v jakékoli společnosti v jakékoli době v historii: Společnost
je lepší než osamělost. A zatímco to platí pro mnohé lidi, zejména v těžkých časech, neplatí to pro otroverty, kteří
nikdy necítí pravou jednotu se skupinami, do kterých jsou přiřazeni, i když se spojí s ostatními, aby zajistili vzájemné
přežití členů.

NAŠE KULTURA

Naše kultura klade tolik důrazu na společnost, že jiný postoj — otrovertní postoj — je chápán jako patologie. Pokud se
všichni shodneme, že existuje pouze jeden správný způsob, jak se pohybovat světem, pak může být postoj otrovertů
považován pouze za špatný. Naštěstí by s tímto tvrzením většina lidí nesouhlasila. Neočekáváme, že všichni lidé budou
stejní. Ve skutečnosti přijímáme širokou škálu osobností a temperamentů — a často si je užíváme. Nepatření je pouze
další aspekt osobnosti, který formuje určité zkušenosti s lidským bytím. A přesto s ním zacházíme velmi odlišně než s
jinými preferencemi, když neustále trváme na tom, aby otroverti vzdali svého pravého já ve prospěch kolektivu (možná
proto, že tolik z nás tím prošlo).