84 lines
7.5 KiB
Plaintext
84 lines
7.5 KiB
Plaintext
=== ORIGINAL TEXT ===
|
||
THE GIFT OF NOT BELONGING: HOW OUTSIDERS THRIVE INA WORLD OF JOINERS = Q
|
||
|
||
of others, small children are taught to abandon the self-absorbed aspects of their behavior.
|
||
|
||
Up to this point, need gratification was provided on an unconditional basis. But now, the child begins to learn that the approval of their caregivers may be contingent on the social appropriateness of their behavior.
|
||
|
||
Socially harmonious concepts, such as “share,” “wait your turn,” and “let the others speak,” are drilled into children, with no explanation as to why the child should prefer the group’s needs over their own. We say, “This is how you make friends; this is the right way...,” and we reward children for communal behavior with smiles of encouragement, hugs, high fives, and various other forms of praise. Meanwhile, at the urging of caregivers, the parallel play that characterizes toddlerhood—when children in the same space are happily occupied with different things, oblivious to their peers—is gradually replaced by more interactive forms of play that require responding to others’ reactions and actions. No other cognitive behavioral conditioning occurs on this universal a scale.
|
||
|
||
This well-intentioned training shapes the entire upbringing of most children. They are taught to favor the needs of the group over their impulses and come to understand the limits of their own importance relative to that of others. The growing awareness that they are no longer the center of the universe is hard for the young child to accept, but the rewards for being social compensate. Thus, the once self-centered toddler is railroaded into a life of communality.
|
||
|
||
Most children absorb this social conditioning quite easily, albeit with the occasional bumps along the way. True otroverts are the exception. Even at a young age, they simply cannot subjugate their inner world for the sake of a shared experience, despite the exhortations of caregivers, teachers,
|
||
|
||
and parents. The progression from unique individual to social animal
|
||
|
||
does not unfold smoothly for them. Instead, it is met with the kind of misunderstanding and disapproval that tends to be levied toward anyone who does not toe the social line. This was certainly my experience.
|
||
|
||
In the 1960s, it was customary for Isreali children to join the Scouts once they reached fifth grade. In many ways, this organization mimicked the American version; you met with your peer group twice a week, wore the ubiquitous Boy Scout uniform, and were instructed by the teenage team leaders on doing good deeds and sacrificing your needs for the larger good. Unlike today, at the time I was joining, it was considered the “coolest” thing to do, and anyone who did not join was looked upon as “lame” and nerdy.
|
||
|
||
My parents bought me the Scout uniform with the matching scarf and leather loop to fasten it around the collar. I still remember feeling special and grown-up as I wore the uniform to the local Scout chapter. My friends and I could barely contain our excitement as we made this ritual passage from a carefree childhood to what felt at the time like our first taste of adult responsibility. We all formed a circle, sitting cross-legged on the ground as the group leader—sixteen years old—sat on a small stool and addressed us very seriously. When he finished talking about what it meant to be a junior Scout, he told us to stand at attention as he recited the pledge, and we
|
||
|
||
repeated solemnly after him. It went something like this:
|
||
|
||
Be always ready.
|
||
|
||
Be ready to fulfill your duty.
|
||
|
||
Be faithful to your country and nation. Always help others selflessly.
|
||
|
||
Always keep your sacred vow.
|
||
|
||
Ra us
|
||
|
||
=== TRANSLATED TEXT ===
|
||
DÁREK NEPATŘENÍ: JAK SE CIZINCI PROSPÍVAJÍ VE SVĚTĚ PŘIPOJENÝCH
|
||
|
||
Malé děti se učí opouštět sebestředné aspekty svého chování.
|
||
|
||
Až do tohoto okamžiku byla potřeba uspokojována bezpodmínečně. Ale nyní se dítě začíná učit, že schválení jejich
|
||
pečovatelů může záviset na sociální vhodnosti jejich chování.
|
||
|
||
Sociálně harmonické koncepty, jako „sdílej“, „čekej na svůj řád“ a „nech ostatní mluvit“, jsou dětem vtloukány do hlavy,
|
||
aniž by bylo vysvětleno, proč by mělo dítě dávat přednost potřebám skupiny před svými vlastními. Říkáme: „Takto si děláš
|
||
přátele; to je správný způsob...,“ a odměňujeme děti za komunitní chování úsměvy povzbuzení, objetími, „high fives“ a
|
||
různými dalšími formami chvály. Mezitím, na popud pečovatelů, je paralelní hra, která charakterizuje batolecí věk—kdy si
|
||
děti ve stejném prostoru šťastně hrají s různými věcmi, nevědomé svých vrstevníků—postupně nahrazována interaktivnějšími
|
||
formami hry, které vyžadují reagování na reakce a činy ostatních. Žádné jiné kognitivní behaviorální podmínění se na
|
||
této univerzální úrovni nevyskytuje.
|
||
|
||
Tento dobře míněný trénink formuje celé vychování většiny dětí. Učí se dávat přednost potřebám skupiny před svými
|
||
impulsy a přicházejí na to, jaké jsou limity jejich vlastní důležitosti ve srovnání s ostatními. Růst vědomí, že už
|
||
nejsou středem vesmíru, je pro malé dítě těžké přijmout, ale odměny za sociální chování to kompenzují. Tak se z kdysi
|
||
sebestředného batolete stává jedinec žijící v komunitě.
|
||
|
||
Většina dětí toto sociální podmínění vstřebává docela snadno, i když se občas vyskytnou nějaké překážky. Skuteční
|
||
extroverti jsou výjimkou. I v mladém věku jednoduše nemohou podřídit svůj vnitřní svět pro společný zážitek, navzdory
|
||
výzvám pečovatelů, učitelů a rodičů. Přechod od jedinečné individuality k sociálnímu zvířeti pro ně neprobíhá hladce.
|
||
Místo toho se setkávají s nepochopením a nesouhlasem, které obvykle směřují k těm, kdo neodpovídají sociálním normám. To
|
||
byla určitě má zkušenost.
|
||
|
||
V šedesátých letech bylo obvyklé, že izraelské děti se připojily ke skautům, jakmile dosáhly páté třídy. V mnoha
|
||
ohledech tato organizace napodobovala americkou verzi; setkávali jste se se svými vrstevníky dvakrát týdně, nosili jste
|
||
všudypřítomnou skautskou uniformu a byli jste instruováni teenagery vedoucími týmu, jak vykonávat dobré skutky a
|
||
obětovat své potřeby pro větší dobro. Na rozdíl od dneška, když jsem se připojoval, bylo to považováno za „nejvíc cool“
|
||
věc, a každý, kdo se nepřipojil, byl považován za „trapného“ a nerdy.
|
||
|
||
Moji rodiče mi koupili skautskou uniformu s odpovídající šálou a koženým poutkem, abych si ji mohl připnout kolem límce.
|
||
Stále si pamatuji, jak jsem se cítil zvláštně a dospěle, když jsem nosil uniformu do místní skautské skupiny. Moji
|
||
přátelé a já jsme sotva dokázali udržet své nadšení, když jsme procházeli tímto rituálním přechodem z bezstarostného
|
||
dětství do toho, co se v té době zdálo jako naše první ochutnávka dospělé odpovědnosti. Všichni jsme se sešli v kruhu,
|
||
seděli jsme s překříženýma nohama na zemi, zatímco vedoucí skupiny—šestnáctiletý—seděl na malém stoličce a velmi vážně
|
||
se na nás obracel. Když skončil s povídáním o tom, co znamená být junior skautem, řekl nám, abychom stáli v pozoru,
|
||
zatímco on recitoval přísahu, a my jsme ji vážně opakovali za ním. Zněla nějak takto:
|
||
|
||
Buď vždy připraven.
|
||
|
||
BUĎTE PŘIPRAVENI SPLNIT SVOU POVINNOST.
|
||
|
||
Buďte věrní své zemi a národu. Vždy bezvýhradně pomáhejte ostatním.
|
||
|
||
Vždy dodržujte svůj posvátný slib.
|
||
|
||
Ra us
|